Přidat odpověď

Netvrdím, že to fungovat nemůže, pokud jsou obě rodiny tak nějak kompatibilní - ale to je spíš náhoda, když se podaří. Vcelku logicky si dokážu vysvětlit, že takové soužití přináší i řadu výhod - menší náklady na bydlení, výpomoc - nákupy, hlídání - vyzvedávání dětí, naopak pak péče ve stáří...jenže jsem v tom léta žila a dobré to OPRAVDU nebylo, nechci se nijak rozepisovat, ale shrnu to takto - pokud by leccos zůstalo po pokličkou, což samozřejmě nešlo - všichni si viděli do talíře do posledního drobku, šlo by vše ke spokojenosti všech zúčastněných ustát, leč nestalo se tak. Z tohoto důvodu se bráním myšlence na společné bydlení s tchánovci, co to jde. Byť si jich vážím, respektuji jejich způsob života a názory vesměs zcela odlišných od mých, mám je prostě ráda, ráda se o ně jednou v rámci možností postarám, ale soukromí fakt nedám:) Nehledě na to, že můj chlap se tam jakoby mávnutím kouzelného proutku mění - že doma zastrkává třeba židli po jídle, zamete po sobě drobky, umeje po sobě hrnky a podobné blbiny, je samozřejmost. U babičky SE to jakoby mávnutím kouzelného proutku opět změní tam, kde jsme před lety začali...židle rozestavěné po kuchyni, že o ně zakopáváš, pod stolem nastláno a hrneček čeká, že do myčky odhopká sám...rozuměj, AŽ babička zafunguje. Nebo já. Ale já to tam nedělám. Ne z lenosti. Ale z principu. Uvědomuji si, že v případě společného soužití bych tak nějak "převzala" její roli u chlapa i tchána. A to bych fakt nedala:)) Takže bych za toho prudiče v důsledku byla já...