Přidat odpověď

Mě prostě z filozofického hlediska zajímá, PROČ se ti lidé v Kostarice, ve Vietnamu, na Jamaice… subjektivně cítí šťastnější než my, i když objektivně by se tak cítit neměli.
Četla jsem zajímavý článek nějaké autorky o návštěvě Kuby.
Na téma demokracie se na Kubě bavila s několika místními, většinou vzdělanými Kubánci pracujícími v cestovním ruchu. Ani jeden z nich na otázku, zda by uvítal demokracii, neodpověděl naprosto kladně. Všichni měli většinou strach z uvolnění trhu a následného vlivu rozvojového kapitálu, rozbití tradičních hodnot a zejména pak přesunu drogových mafií z Mexika na Kubu (z Havany do Miami je to jen nějakých 90 mil po moři). Všichni také víceméně tvrdili, že si přejí alespoň částečné zachování komunismu, jelikož mají strach, že by demokratický režim a s ním spojené tržně kapitalistické změny mohly vést k vytvoření hlubokých příjmových propastí a z toho plynoucí nestability. Raději než rychlý nástup demokracie by viděli velmi pozvolné změny společnosti a kontrolovaný přechod právě ke kapitalismu čínského typu.

Jako, teď mi nepište, abych šla na Kubu – já jsem spokojená tady. Ale chci říct, že náš systém není žádným univerzálně dobrým řešením a že mnoho lidí se v něm cítí nešťastných a to nejde vyřešit žádnými argumenty o svobodě.
Nekritickým protežováním jednoho směru nad druhým se v podstatě dopouštíme stejného hříchu jako ti, které kritizuje.