Přidat odpověď

Prostě to, co je na jednu stranu naší svobodou, tj. individualismus, to je zároveň naší zkázou. Protože člověk společnost potřebuje, je naprogramován, aby v ní žil, a když ji nemá, tak i když má objektivně lepší ekonomické zázemí, tak mu NĚCO chybí. To něco, čeho se zároveň sám dobrovolně vzdává, protože nedocení význam.

Dovolila bych si trošku odporovat... komunita neznamená, že mi bude v baráku věčně sedět x dalších lidí, nebo že s nima budu probírat recepty na svíčkovou. Komunitu můžu mít i bez toho, že mi někdo chodí kontrolovat, jak mám utřenej prach na obrazech... u nás tohle máme se sousedkama - bydlíme ve stejné ulici, s částí z nich máme podobně staré děti = řešíme některé stejné záležitosti(škola, učitelky, narozeninové oslavy, oslavy silvestra nebo Dne nezávislosti atd.). Když něco potřebuju (chybí mi vajíčko, potřebuju vzít nemocné dítě k doktorovi a zdravé potřebuju někde odložit, zasekla jsem se v zácpě a nestíhám vyzvednout děti ze školy, potřebuju půjčit žebřík, doporučit topenáře na havárku kotle v únoru atd.) - tak stačí zavolat, zaklepat na dveře, zeptat se. Pomůžou, nenechají mě "padnout". Ale je jim jedno, jeslti svíčkovou jenom sladím, nebo jestli cukr poctivě karamelizuju a jestli máme každé ráno ustlané postele a jak často myju okna. Když byly děti malé, stýkaly jsme se hodně, teď už máme školáky, chodíme vesměs do práce, tak se spíš potkáváme na ulici, není čas se vykecávat - ale myslím, že ta "komunita" tam je pořád. Ale mám i hodně soukromí, nikdo se mi nehrabe ve věcech, které považuju za "svoje". Nikdo mi neleze do baráku bez pozvání, nikdo mi do ničeho nekecá... takže individualismus jde podle mě s komunitou docela dobře skloubit...