Přidat odpověď

Takhle podobně to měla mužova babička. Společnost jí dělala dobře, ale taky jsme tak s ní nemohli být pořád. Žila už sama, všechny kamarádky měla po smrti, číst ji nebavilo, ruční práce taky ne, křížovky, no prostě nic... jeden čas po nemoci bydlela u své dcery asi půl roku, ale i ona musela chodit do práce, tak to babi viděla, že je i tam sama. No bylo to strašně náročný, ale bohužel jsme neuměli pomoc. A hlavně ze tří dětí k ní jezdila jen jedna dcera (moje tchýně), druhá dcera a syn jen jednou čas a jen na skok. A z 5ti vnoučat jen můj muž a já s dcerou. Po asi čtyřech letech odešla navždy. Měla jsem ji strašně ráda a i když pro mě byla "cizí", tak mi bylo ctí jí ulehčit poslední roky života