Přidat odpověď

Já je mám docela rád. Mám k nim milion výhrad historických a pár současných, ale mám je rád. A napíšu proč:

Když jsem chodil na matematický gympl koncem totality, tak jsem zjistil, kolik je mezi námi katolíků i jiných křesťanů. A ještě více třeba na celostátních kolech olympiád, na různým soustředěních (na která jsme jezdili - byly organizovány ÚV a KV MO a FO, fakultami, JČSMF atd.). Hodně jsme diskutovali ve třídě, zvlášt když jsme zjistili, že křesťany jsou i někteří profesoři - náš třídní vedl tajně evangelickou mládež a skaut, jiný učitel vedl sbor a orchestr nejen ve škole, ale také při některých chrámech.

A jako třída jsme chtěli poslední vánoce 1988-89 být pohromadě. Někdo nám nabídl možnost jet na hory do Příchovic, na katolickou faru. Nakonec jsme tam vyrazili 13 dětí a třídní profesor. Jenže na té faře jsme nebyli sami. Páter Mirek Šimáček tam měl společenství mladých a tak jsme od Štěpána do Nového roku strávili mezi cca 250 lidmi, kteří spali na půdě, v jídelně, snad i v Mirkově kanceláři. Topilo se kamny, vymrzlý kostel, ale bylo to úúúžasné. Začal jsem tam po nějakou dobu jezdit pravidelně.

Při večeři tam lidé, co se před tím neznali, říkali, jak a proč uvěřili, co zažívají s Bohem. Četlo se biblické slovíčko pro daný den, o tom jak a proč se máme milovat. Když tam tehdy přijela moje žena, tak si řekla: Babička měla pravdu, Bůh je, a začala se v Praze chystat na křest. Já jsem ještě řadu měsíců váhal, ale pak ke mne několikrát v různých situacích Bůh promluvil a já se rozhodl, akorát, že v evangelickém sboru (sbor je farnost u evangelíků). Časem jsme byli oba pokřtěni.

Po tom, co jsem se rozhodl, se mi otevřela jak Bible, tak i katolická mše, chodili jsme spolu navzájem na Bohoslužby.

O rok později jsem se nechal kamarády od katolíků pozvat na Oázu nového života, kterou dominikáni organizovali v různých místech. První svobodnou. U nás ve sboru jsem chodil samozřejmě na kurz Základů křesťanství, ale tohle bylo úžasné opakování. Měli jsme čas k meditativnímu čtení bible v kostele (jedno kdy, ale někdy), měli jsme trochu vyučování, ale spousty her zaměřených na dané téma. Šli jsme po dvou mluvit s lidmi do vesnic, nesli jsme kříž na kopec, měli jsme v létě vánoce a stromeček a brzy na to velikonoce s beránkem, vyznali jsme hříchy a neodpuštěné věci a symbolické kameny jsme odnesli ke kříži.... Nádherné. Scházeli jsme se ještě rok.

Časem nás Bůh sjednotil a ještě za nějaký čas jsme se vzali, bylo z toho trocha bolesti, ale většina přátelství vytrvala.

Podobně jsme zažili i dál řadu dalších skvěle připreavených akcí, měli jsme s manželkou týdenní obnovu manželského slibu v kat. ekum. komunitě Chemin Neuf (moderní řád, kde vedle celibátně rozhodnutých bratrů a sester žijí i rodiny).

Ač rozumím proč nejsem katolík a co nás dělí, a to jak historicky, tak aktuálně, tak velmi rádi spolupracujeme s místní farností.