Přidat odpověď

On je problém s tou slušností (ctností řečeno odborně). Několikerý.

I sebectnější člověk není tak ctný jak být má. Zaprvé obecně, ale hlavně v osobních měřítcích. Kdysi to jedna knížka vysvětlovala tak, že zatímco od dítěte, které vyrostlo ve slumu a jehož rodina se věnovala soustavně zlodějně, Bůh i ctnost očekává třeba primárně, ne že přestane krást (tomu nerozumí), ale že například už nebude koťátka rozbíjet o zeď (tomu rozumí teď a tady), nebo že se třeba nemocného koťátka dokonce ujme, tak po člověku vychovaném v harmonické rodině, s dobrou výchovou, očekává, že třeba opustí kariéru a věnuje se cele blahu jiných.

To je ten morální dluh, který má každý v pojetí křesťanství, že nikdo není takový JAKÝ BY BÝT MĚL. A co hůře, málokdo s tím vůbec něco dokáže udělat. Navíc to mnoho lidí ani nechce vidět.

A Ježíš přináší několikeré řešení:

Byl úžasný vzor, ukázal co je třeba sám na sobě, nikoli jen ve slovech. Nakonec se nechal zabít.

Zaplatil: O jeho smrti je řečeno, že jí mohl uniknout (věděl co bude, věděl, že ho Jidáš zrazuje, věděl, kam si pro něj přijdou.) Ale Bůh tak miloval svět, že jej Krista obětoval, aby každý kdo v něj uvěří měl život věčný. S konkrétním nedostatkem ctnosti přichází totiž i dluh vůči nám v záznamu našeho života, který se většinou nedá už napravit. Ale Kristova smrt umožňuje Bohu ty dluhy a hříchy neřešit.

Nicméně byl vzkříšen z mrtvých a vstoupil na nebesa. Je s námi furt. A je s jeho Duchem pomocníkem každému, kdo chce život měnit. A s ním to jde, byť třeba ztuha a s mnohým opakováním chyb, ale jde.