Bonniku, to si fakt klidně odpusť, člověk je v takovým stresu, že na to prostě nemá.
Já vždycky, když se mi něco podobnýho stane, přemýšlím, co bych příště mohla udělat jinak, a i to kolikrát udělám, pokud nějaký příště nastane. Ale situace s nemocným dítětem je výjimka, tam se kolikrát sypu i dneska.. akorát už to nedávám tolik znát a snažím se jet na autopilota - co bych poradila kámošce, kdyby byla v týhle situaci? Kupodivu mě to staví nohama na zem, ale ne vždycky to znamená, že je situace dokonale vyřešená a žili strašně až do smrti.
Stěžovala sis aspoň tý nemocnici?