Přidat odpověď

Kdy mi došlo, že problém není ve mě, ale v tom, že mám doma podobného manipulátora? Asi tak po 5-6 letech vztahu. Pak jsem se ještě pár let pokoušela s tím něco dělat. Nakonec jsem to vzdala a usoudila, že jediné, co zbývá, je vydolovat zbytečky sebeúcty a odejít. Tím hlavním impulsem pro mě bylo to, že syn to všechno vidí.
Rozbila jsem rodinu a všechny své iluze o krásné a šťastné rodinné budoucnosti, ale ani na vteřinu jsem toho zatím nelitovala. Jediné, čeho lituju a neumím se s tím smířit, je to, že jsem si to nechala líbit tak dlouho...
Moje zkušenost je, že tito lidé se tolik snaží budovat ego šlapáním po tom druhém právě proto, že je ve skutečnosti děsí, jak moc jsou slabí a bezmocní. Když se pak jejich šikanovaný partner odhodlá odejít, náhle se ze sobeckého despoty stane zoufalý nešťastník, protože přijde o tu svou jistotu postavenou na shazování druhého. Často pak prosí nebo vyhrožuje, jde ale jen o projev strachu.
Nebála bych se tolik o to, že by si "vzal" syna, pokud se o něj nestará teď, nebude příliš hrrr se starat ani potom - tedy možná ze začátku, pro potřebnou image před soudem, ale pak to zase rychle opadne.