Přidat odpověď

Tohle úplně chápu. Syn přestal v hudebce (po poměrně dlouhém přesvědčování táty) po čtyřech letech chodit na kytaru. Od té doby sice nehraje na kytaru, ale denně několikrát sedí u klavíru, manžel a brácha mu ukázali základní prstoklad, a protože měl už nějaké hudební vzdělání, začal hrát rovnou obouruč, poměrně složité skladby, něco z odposlechu, něco podle not a dokonce skládá svoje věci. Neskutečně ho to baví.
Do hudebky ho ani neženu, protože jediná cesta by byla, že by s ním dělal někdo přesně to, co baví jeho, jinak vím, že jeho nadšení pomine. Takhle to bohužel funguje i se školním učením. Jak je v tom povinnost, nadšení je v tahu.