Přidat odpověď

tak já se přiznám, že jsem nad tím posledně asi pět minut přemýšlela - šla jsem dětma, vrátili mi navíc asi stovku, v duchu jsem se ulakomila a říkala jsem si, že v tom krámě jsou stejně protivný báby (což je fakt).

A pak jsem si řekla, že to přece nemůžu, že mám s sebou děti a jaký by to pro ně byl příklad, a pak jsem si uvědomila ještě, že i kdybych je s sebou neměla, tak bych o tom věděla JÁ a že by se mi s tím existovalo blbě.

Tak jsem tam šla a řekla jim, že jsem u nich před chvílí platila, ale že se spletly, bába koukala jak suli muli, tak jsem jí řekla, že ale ve svůj neprospěch a dala jí tu stovku. Vlažně mi poděkovala, jako že teda dobrý.

Manžel mi večer řekl, že zrovna v tom krámě ho minule ošidili, ale shodli jsme se na tom, že bych to stejně nakonec vrátila, i kdybych to věděla dopředu.

Prostě to beru tak, že chovat se slušně je moje vnitřní záležitost a že se necítím oprávněná omlouvat si vlastní ne úplně čestné chování tím, že ten druhý třeba taky není výlupek ctnosti. To je zase JEHO vnitřní záležitost a není na mně to tímto způsobem napravovat.

Byl to pro mě boj, ale taky docela lekce.