Přidat odpověď

Nemám diagnózu, za mě se to moc neřešilo, ale lehce podobná Tvému popisu jsem byla i tak trošku já.

Prostě takový mimoň, tydýt. Cítila jsem, že jsem jiná, taky mě to trápilo. Do kolektivu jsem nikdy nezapadla. Měla jsem ale obrovské štěstí na kamarádku ze sousedství /sice chodila do jiné třídy, ale neva/, ta mi rozuměla (moje nej kamarádka dodnes, vlastně jediná opravdová). Našly jsem se ale až v páté třídě, do té doby hrůza.

Akce typu výlety apod. jsem nenáviděla, třída mi často dávala sežrat, že jsem debil (navíc mám od narození i viditelnou vrozenou vadu, to taky nepřidalo). Ale - postupem věku se to lepšilo, s vrsteníky si tedy dodnes moc nerozumím, spíše se staršíma, ale nějaké lidičky jsem si dokázala najít a tak nějak žít. Je pravda, že s tím, že budu vždy spíše "outsider" jsem se tak nějak smířila teprve nedávno, ale - mám štěstí na hodného muže, mám krásnou dceru (bohužel bude jedináček, jiné děti už mít nemůžu), našla jsem se v koníčkách... ještě nějakou práci do budoucna (až dcerka povyroste)...

Dcerce by možná prospělo najít nějakou kamarádku (klidně i ne ze školy, třeba mladší), která by měla nějakou podobnou zálibu, něco v čem by si rozumněly. Nebo zkuste nějaký kroužek, kde je malý kolektiv a šikovný vedoucí /typu skauti apod. - jestli by ji to tedy bavilo a taky zda vůbec něco takového u vás je/.

Určitě ji hodně podporujte /dodnes jsem vděčná mámě, když mi říkala,jaká jsem hezká chytrá holka, jasně pro maminku jsem byla, to mi moc pomáhalo/.

Moc držím palečky, aby se dcerka v něčem našla! A taky aby se našla s nějakou kamarádkou.