Přidat odpověď

Když jsem byla těhotná poprvé v zahraničí byla jsem šokovaná, že doktoři těhotnou ani nevyšetří, měla jsem z toho hrozně špatný pocit, neustále jsem brečela, že se nedělají žádné testy, prostě měla jsem pocit, že vyšetření, která dělají jsou strašně málo. No nakonec se mi narodil postižený syn. Je tedy pravda, že jeho postižení nemohli žádným způsobem zjistit (autismus), ale dnes, když na to koukám zpětně, tak si myslím, že jsem měla nějakou intuici a tušila jsem, že všechno není v pořádku a proto jsem tak řádila. O 4 roky později, po druhé těhotná, opět v zahraničí úplně jiný scénář, těhotenství naprosto pohodové, midwife mi nabídla možnosti testů, ty jsem odmítla (jediné testy, které jsem chtěla podstoupit byly genetické, ale ty se neprováděly, alespoň ne v našem případě), dala mi na výběr jakým způsobem budu chtít rodit a kde. ""Vyšetření"" u midwife probíhá formou povídání si, většinou o těhotenství, co těhuli trápí, třeba rodinné problémy apod., já jsem měla svého autistického kluka na stejné škole jako moje midwife, takže jsme třeba hodinu kecaly jen o tom. Bylo to takové uvolněné a příjemné, člověk neměl pocit, že jde na vyšetření, ale na kamarádský pokec. U porodu to sice nebylo všechno, jak jsem si představovala (byl vyvolávaný), ale v rámci možností se mi snažili vyhovět co nejvíce, nemůžu si stěžovat, splnili mi jakékoliv přání a chovali se strašně mile.
Třetí těhotenství jsem už žila v Čechách. Nejprve mě zarazil přístup gynekologa, když se se mnou dohadoval na datumech, ono je to vcelku jedno, jen jeho přístup byl přímo příšerný, připadala jsem si jak nesvéprávná, ale brala jsem to tak, že jsem si hodně dovolila určovat jemu, kdy proběhla moje ovulace.Vyšetření o ničem, nikdo se neptá, jak se těhule má, prostě roztáhne nohy a je to. Pro mě to bylo hrozně chladné a neosobní. Výhoda tedy byla, že mi konečně někdo nabídnul genetické testy na nějakých 300 vrozených vad a ačkoliv jsem věděla, že autismus to nezjistí, chtěla jsem mít taknějak klid na duši, takže v tomhle to bylo dobrý a nemocnice, kam jsem dojížděla byla taky super a skvělý, profesionální přístup.
Testy na cukrovku jsem chtěla odmítnout, když jsem to ale řekla sestře, tak rychle spěchala říct to doktorovi, jako co teď s tím?? on si mě zavolal zpátky a samozřejmě nastoupil s vymýváním mozku, jedno dítě už přeci postižené mám, tak jak můžu být tak nezodpovědná a jestli tedy zvládnu péči o dvě postižené děti. No nakonec jsem tedy MUSELA souhlasit. V den, kdy jsem tam měla jít nám ukradli auto, takže nejenom, že jsem přišla pozdě a dostala hned vynadáno, ale zároveň jsem nemohla test podstoupit, manžel musel jít na policii a já tedy domů hlídat děti, jen jsem řekla, jestli by bylo možné udělat ten test jindy a rozeřvalo se na mě půlka ordinace sester, co si to jako představuju, že ony tam nejsou jen tak pro srandu pacientům, že jsem nezodpovědná a začala mi psát do karty, že jsem nespolupracující a že to tedy dá doktorovi vědět. Dokonce na mě začala hulákat i jiná mamina, že ony všechny to podstoupily a taky jim neni moc dobře, ale zvládly to, tak proč si já vymejšlim. No byla jsem dost nas.aná, absolutně jsem nechápala, nakonec jsem se tam rozbrečela, bylo toho na mě moc ten den a to teprv trochu povolily. Nakonec udělaly jen krevní testy a na cukrovku jsem už nešla, do průkazky mi gyndař napsal, že jsem nespolupracující, nu což. Ještě toho mám spoustu, ale už takhle jsem toho napsala dost, tak snad někdy příště