Měla jsem Lukáše ve 37, dnes je mu 13 a 4 měsíce. Byla jsem novomanželka, poprvé (a bohužel i napúosled) těhotná. Všechno bylo v té nejlepší pohodě, připadala jsem si ne jako ne prahu čtyřicítky, ale jako dvacítka. Strach jsem měla spíš předtím, než jsme se odhodlali, tehdy to bylo v ČR neobvyklé, v porodnici jsem byla bezkonkurenčně nejstarší. I k odběru plodové vody jsem přistupovala poměrně klidně, snad jsem tušila nějakým instinktem, že je všechno v pořádku. Ale byla jsem ráda, že jsem na vyšetření šla, vykoupila jsem si tak nádherné čekání bez obacv z genetického průšvihu. Reakce okolí byly různé, od těch kladných až po ty zapšklé, nepřející, poukazující na můj bezbřehý egoismus a neodpovědnost. Dost mě štvaly, ale pak jsem si uvědomila, že je to závist. Každému bohužel není přáno zdraví. A já přeji všem maminkám, které z různých důvodů nestihly dítě takzvaně včas, aby jim to vycházelo!
Hanka
Předchozí