Přidat odpověď

Levice, odbory, cokoliv spojené s komunismem je dnes sprosté slovo. Dovolím si připomenout, že za to, že tady v Evropě pořád není prvobytně pospolný nemilosrdný kapitalismus, jako když před stopadesáti lety začínal, vděčíme právě dělnických hnutím, předákům, levici.
Za to, že /protože většina z nás asi nebyla potomky knížat/ nedáváme dětem suché brambory, že chodíme do práce za kulturnějších podmínek než dělníci před stopadesáti lety.
Že máme mzdy takové, abychom si mohli dovolit salónní řeči na internetu - tak takový posun kapitalismu neudělali bohatí ze svého čirého altruismu, ale byli k tomu donuceni právě dělníky a levicovým hnutím. I v zemích, kde nikdy nebyl komunismus tenhle nátlak k tomu, aby se podmínky srovnaly proběhl.
Bohatí vždycky naříkají jako Trautmberk, že je holota ožebračí, holota zase naříkala, že nemá co jíst. A ze vzájemného nátlaku a tlaku desetiletími vznikl jakžtakž přijatelný kompromis.

Takže bych se zdržela plivání na husity, Velkou francouzskou revoluci, odbory nebo levicové ideály paušálně. Výsledkem těchto snah je totiž naše současné životní postavení.

Věci je třeba vidět v kontextu nejen optikou výkřiků o třídním boji /který v některých zemích mimochodem někteří lidé viděli jako jedinou možnost, jak se domoct důstojných životních podmínek/.
Takže přestože tady slovně opovrhujete těmito pojmy, pokud byste žili jako oni kdysi, tyto pojmy byste nejspíš adorovali, protože byste celý týden jedli suché brambory a ještě za to byli rádi.
Taková byla realita podstatné části obyvatelstva před 150 lety. A pokud dneska časem moc přituhne, celý vývoj se klidně může vrátit.