Přidat odpověď

Podle mého je domácí škola to nejlepší, co může člověk svým dětem poskytnout. Jsme pro ni pevně rozhodnuti, jenom čekáme až nám dorostou potomci . Původní impuls mi dala moje bývalá třídní ze základky, když mi před dvěma lety řekla, že by dítě do státní školy (kde učí) nedala. Začal jsem si shánět více informací, a i když důsledkem je, že dnes už bych si s ní nenotoval snad v ničem, plamínek byl zažehnut a už těžko zhasne. Dříve mi vadila hlavně nízká kvalita výuky, dnes už bych dítě nedal do školy sebelepší. Domnívám se, že učitelé už dnes bohužel většinou nejsou intelektuální a osobnostní elita jako bývali kdysi, ale spíše konformní úředníci. A protože si jednak myslím, že nic, snad s výjimkou matematiky, nelze učit "nehodnotově", a jednak, že manželka je lepším příkladem následování než většina učitelů, domácí školu beru. Jde nám o odklad vstupu do školy na druhý stupeň, u toho už učení doma osobně nevidím jako zásadní.

Z praktického hlediska je problém, že je DŠ dost náročná, zejména pro ženy, které většinově učí. Vypadávají z práce a obtížně se do ní budou vracet, navíc dnešní trend je realizovat se spíše v práci než v rodině. Mám výhodu, že manželka naopak rodinu preferuje, ačkoliv zrovna ona má pracovní uplatnění elitní a naopak jí pořád někdo láká z rodičovské zpátky do práce. Druhý problém bývá financování chodu rodiny. Buď musí vydělávat dost manžel, nebo se musí všichni uskrovnit. Co se týče okolí, nese to spíše hůře (s výjimkou pár osobností), na druhou stranu je to svým způsobem další výhoda domácí školy. Dítě si už od mala zvykne, že ne nutně musí vše dělat jako ostatní.