Přidat odpověď

tizi, tak nějak. Myslím si, že nejsme od toho, abychom dogmaticky trvali na něčem, čeho litujeme, ale spíše od toho, abychom to dítě někam a k něčemu vedli. Kdyby jí bylo o deset víc, klidně bych se zasekla a neřešila to. Ale ona neví, podle mě ani neví co se stalo, pro ni to byla normální situace (až na to, že dostala docela dost na zadek nakomnec, ale kvůli něčemu jinému - scénka ohledně oblékání do pyžama, když už jsme měli všichni dost, nakonec plakala že je unavená a usnula snad do minuty), ty konotace okolo (je to drahé, stálo to nějaké úsilí, je to domluvené má objednané piškoty a dres apod) jí nezajímají, nechápe je. To, že já jsem z toho docela vedle ještě teď (a to, že tatínek soudě podle otevřených záložek hledal večer na netu radu co s paličatým dítětem ) vůbec netuší.

káťo, ahoj