Přidat odpověď

Myslím, že hlavní problém je v tom, že vyhrožování a podmiňování dává přílišnou možnost nechtěné volby a výrazně zvětšuje prostor pro zasekávání se, a nastoluje ve výchově režim výměnného obchodu.
Věta "když si neuklidíš hračky, nebude večerníček", prostě u některých dětí vzbudí akorát zabejčenost "tak co, na večerníček kašlu, tím pádem uklízet nemusím". /Typická moje reakce v dětských letech - na podobné pokusy o výchovu jsem reagovala vždy a jedině zabejčením, ostatně proti těmto způsobům jednání bych se vymezila i dnes/
Podobně i v dalších situacích.
Já myslím, že není vždy dobrá cesta donekonečna s dítětem licitovat o možnostech a vysloveně mu tak nabízet, ať dělá to, co nemá. Moje dítě ví, že je od něj očekávána spolupráce (stejně jako od všech ostatních členů smečky). Tím vůbec nemyslím, že bych byla direktivní. Ale tu spolupráci (na fungujícím domácím provozu) prostě beru jako základ, něco, o čem nesmlouvám, nepoužívám to k vydírání, trestání nebo odměňování, a nenabízím záměrně dítěti alternativy umožňující nespolupracovat.