Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

Lído, co mne se týká, tak finanční problémy beru jako problém druhotný. KDyž jsem byla prvně těhotná, tak mně bylo cca pětadvacet, manželovi o deset víc a v podstatě jsme neměli nic :o) Teď jsme na tom finančně samozřejmě podstatně líp, ale... ale jenom v číslech. Není to tak dávno, co jsem seděla nad domácím účetnictvím a tak nějak jsem si uvědomila, že čím víc peněz máme, tím víc jich "potřebujeme". Že třeba zcela samozřejmě kupuju věci, které by mě dřív ani nenapadlo koupit... a přesto jsme bez nich žili spokojeně a nijak nám nechyběly :o) Jenže jak už to bývá - na lepší si člověk rychle zvykne, ale hůř odvyká...

Pro jsou podstatnější právě ty rodinný vztahy mezi jednotlivýma generacema. Prostě kolem sebe vidím, že kolem těch šedesáti-sedmdesáti let se rodičům začíná sypat zdraví a ať už víc nebo méně začínají být odkázani na pomoc svých dětí. Konečně, i teď máme čerstvou vánoční zkušenost :o( Tchán, těsně přes sedmdesát, docela jsme se klepali, jestli přežije nebo nepřežije jednu operaci. A tchyně na tom byla tak, že kdyby nepřežil, tak nepochybuju o tom, že by musela (byť třeba na přechodnou dobu) skončit v rodině některého ze svých dětí.

A protože jsem si péči o starého člověka zažila na vlastní kůži, tak vím, že pokud je šance, že se vyhnu péči o starce i mimino zároveň, radši té šance využiju. Netvrdím, že mi to vyjde, nemusí. Ale přeci jenom pokud porodím děti do třicítky, tak pravděpodobnost, že je odchovám dřív, než moji péči budou potřebovat rodiče, je přeci jenom vyšší, než kdybych začala děti rodit po pětatřiceti. Podotýkám, že jsem nikdy neuvžovala o jedináčkovi a s manželem jsme vždy předběžně plánovali tak tři děti.

Takže asi tak. Ale jak už jsem psala - (dneska) si neumím představit, že bych třeba měla jít na potrat jenom proto, že bych otěhotněla ve čtyřiceti (i když to rozhodně neplánuju).

S.