Přidat odpověď

"ale je to pudové, vem si že za určitých podmínek je krádeže a podvodu, dokonce i zabití schopen každý bez rozdílu. Je pravdou, že je to pouze v době kdy jde o přežití Další věcí je to, že dříve to bylo tak, že zatímco jedna skupina uvnitř sebe nekradla a měla systém represí, jak tomu i zabránit, nemusela mít stejné zábrany vůči jiné odlišné skupině lidí, v dnešní době to taky tak, jen je ta skupina stále menší a menší - už nejde o národnostní, náboženské skupiny hájící společný zájem, ale třeba jen o rodinu, případně se jedná už jen o jednotlivce Boj o moc, o přežití, stále to v nás je, to se nedá popřít, jen morální zábrany nám v nepravostech mohou zabránit, ale ani ty nejsou všemocné. Vem si rodinu, slušnou vše OK a děti z ní jsou třeba násilníci apod."

Za určitých podmínek - ale mluvíš o extrémních podmínkách, to pak není pudové, to by muselo být v běžných podmínkách.

Ale pravdu máš v tom, že solidarita je pudově omezena na ty, které počítáme do vlastního společenství. Tj. co je v rámci společenství krádež nebo vražda, může být hodnoceno jinak, je-li to spácháno mimo společenství, může to být vnímáno i jako záslužný čin. Pokud se klesá autorita společenských institucí v rámci velkých struktur, ty struktury se rozkládají a solidarita se stále víc omezuje. Takže v krajním případě se omezí na rodinu, či dokonce jenom třeba na jednu generaci v rodině (rodiče versus děti). Pokud například nepanuje důvěra ve státní instituce, padají i zábrany okrádání státu. My na tom zdaleka nejsme tak zle, ale třeba v Gruzii počátkem 90. let se stát opravdu na delší dobu zhroutil a tam pak bylo vidět, jak se společnost rozpadá na menší a menší celky.

Pořád ale platí, že krádež uvnitř společenství je brána jako nesprávné jednání - takže je to spíš naopak - pudově máme sklon neokrádat se navzájem, ovšem je to omezené na skupinu, kterou pokládáme skutečně za vlastní.