Lído, sama za sebe můžu říct jedno - péče o dědu byla natolik náročná, že se mu máma společně s dědovou psychiatričkou snažily zajistit domov důchodců s náležitou péčí potřebou v jeho situaci a v místě, kam za ním můžeme hodně chodit na návštěvy. Původní info bylo, ať nepočítáme, že se ho podaří umístit dřív jak za dva roky (do ústavu, který jsme vybraly - jinam by to dřív). Nakonec se to lékařce podařilo dřív, bohužel už tehdy děda nežil. Rozhodnutí dát dědu z rodiny bylo hodně těžký a nebýt toho, že byl mimo tak, že opravdu potřeboval dohled ve dne v noci, tak bychom se k tomu neodhodlali. Od té doby máma tvrdí, že až něco, máme jí dát rovnou do ústavu. Naopak já od té doby vím, že radši bych se o rodiče starala doma, pokud by to bylo možné. Nechci to tady rozebírat co a proč, ono stejně některé zkušenosti jsou nepřenositelné, ale rozhodně to není o utírání zadku.
S.
PS: Když tchyně byla mimo z operace tchána, rozhodně by to pečovatelka nevyřešila... a pro manželovu babičku by taky nebyla řešením, protože ona sama (babička) si NEUVĚDOMOVALA, že s ní něco není v pořádku. Ale to jen tak mimochodem.
Předchozí