Madelaine,
To, cos napsala, mě urazi. A to tak, ze dost.
Pamatuju na ten strach, co jsem za sociku zažívala, na dvojí myšlení, na to, ze něco jiného se říká doma a něco ve skole, na to, ze některý věci, co by mely byt normální, jsou trestný.
Nic jsem proti tomu ne podnikala, protože mi bylo jednak málo let, jednak jsem nevěděla jak a nechtěla jsem ohrozit tatu. Ale v devetaosmdesatym jsem "do toho" v rámci svých omezených moznosti "šla" okamžitě, v době, kdy to bylo ještě docela velký riziko.
Takže asi tak co do moji konformnosti ke každý mu režimu