Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

Milé čtenářky, dovolím si malou úvahu. Naprosto chápu všechny ženy, které se ani po 40 necítí staré, vypadají o mnoho let mladší, jsou udržované a pracují na sobě. Dnešní doba nás tak trochu k tomu vede - vzhled a dobrá kondice je díkybohu "in". Sama jsem měla první dítě v 33 letech - naprosto cíleně - kariéra a druhá vysoká škola byly pro mne dostatečné důvody mateřství odložit. O otěhotnění jsem se pokoušela naštěstí jen jeden rok. Vyšlo to. Tripple test dopadl hraničně nedobře a odběr plodové vody nedopadl ideálně. U dítěte byla zjištěna anomálie na kterémsi chromozomu (žádný popsaný Dawn či jiný syndrom) a my s manželem museli podstoupit další vyšetření, zdali nemáme stejnou vadu, protože pokud bychom měli, pak by byla šance pouhého přenosu a nemuselo by to znamenat žádné poškození. Tent týden, kdy jsme čekali na výsledky byl asi nejhorší v mém životě. Když jsem slyšela, že stejnou genetickou anomálii mám já, tak jsem si oddechla. Nicméně po porodu byla moje dcera trošku víc sledována (mnou, nikoli lékaři). Naštěstí, příští týden jde k zápisu do ZŠ a je i s tou svojí anomálií prostě úplně stejná jako druhé děti. Co mi dalo dítě po třicítce? Obrovský stimul do života obecně - s manželem jsme vždy sportovali, takže brusle, lyže, kolo - všechno absolvujeme s dcerou. Vím, že nemám šanci "zbabkovatět". Jen mi trošku někde v podvědomí hlodá červík, zdali za těch 15 let přece jen nebudu příliš své dceři vzdálená. Navíc, i to nejudržovanější tělo je s postupem věku křehčí... Manžel mne uklidňuje - no co, dcerunka bude v pubertě a Ty v přechodu, takže se budete skvěle doplňovat... Že by mne to příliš utěšilo, to nemohu říct. Ale každopádně, psychika dělá hodně a já hodně věřím na relativitu věku. Přeji moc všem maminám nad 30,40, abychom měli dáno Osudem do vínku dovést naše děti do dospělosti. A můžeme ve skrytu duše doufat, že ony nám vnouče položí do náruče trochu dřív, abychom si je užily.