Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

Všechny milé dámy,
Vidím, že jsem tu rozpoutala živou diskusi... děkuji moc Sylvii za další výborné postřehy (nebo spíš živé zkušenosti). Souhlasím s tím, že je potřeba se postarat i o vlastní rodiče, ať už to znamená cokoliv, jak jen to je možné. A nevím, kolik rodičů takovou péči vyžaduje, měla by to být samozřejmost ze strany dětí.
Ale teď bych chtěla zmínit ještě něco. Když odmyslíme neduhy stáří, především nemoci, věnujme trochu pozornosti prarodičům a především jejich úloze. Jsem biolog, tak mi promiňte ty vědce, ale myslím, že na tom něco je. Vědci se zabývali otázkou, proč je člověk schopen se rozmnožovat jen po omezenou dobu a ne až do smrti, na rozdíl od ostatních zvířat. A mají hypotézu, že to byl asi nějaký záměr přírody (nebo Boha, pro věřící). Celý vtip je v tom, že lidé, kteří zplodili své potomky a další už mít nemohou, plní novou roli - coby prarodiče. Protože nemohou mít už další vlastní děti, věnují se svým vnoučatům a předávají jim své životní zkušenosti, ovšem zcela jiným způsobem než rodiče. Zkrátka a dobře, babička a děda jsou tu např. od toho, aby vnoučatům vyprávěly, jak to bylo za starých časů atd. (k tomu taky asi slouží stařecká paměť, ne?) Mají na takové vyprávění čas a hlavně mají zkušenosti, jaké mohou mít jedině oni, protože rodiče oněch dětí ještě k takovým zkušenostem nebo pohledu na svět nedošly. Něco na tom bude, ne? Pokud tedy máme to štěstí, že prarodiče jsou na tom psychicky v pořádku, mohou naše děti obohatit svou moudrostí. Nebo chceme roli prarodičů zrušit?
Doufám, že jsem to napsala srozumitelně.