Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

No, já nevím, ale taky jsem nějak nikdy neuvažovala nad tím, že bych si v případě potřeby vzala svoji nemohoucí matku domů a starala se o ni. Vy to berete jako úplně normální a přirozený? Jako něco, s čím v životě prostě počítáte?
Mám jen mámu, ale vychovala mne babička. Je jí 78 let, už je dost nemocná (angina pectoris, cukrovka, teď jí našli Parkinsona), ale zatím ještě soběstačná. Bydlí obě cca 100 km od nás. Nedávno mi babička volala, že se nemůže dovolat matce a měla o ni strach, jestli třeba nebourala. Tak mne taky napadlo, co budu dělat s babičkou, kdyby se matka nedej Bože fakt někde vybourala... že jí budu muset sehnat nějaký domov důchodců nebo dům s pečovatelskou službou. Jo, kdybych měla velkej dům, tak si ji vezmu k sobě, to ano... ale i kdybych měla dejme tomu za dvacet let mít na starost stoletou babičku nebo i pětasedmdesátiletou mámu, tak bych se v první řadě snažila jim zařídit komfort "za prachy". Aby měly uvařeno, lékařskou péči na úrovni, třeba i nějakou ošetřovatelku na plný úvazek. Sama bych na to neměla, nejde o to to zvládnout nebo ne, jde o to, že mi to nepřijde nutný a z pohledu toho druhýho to může být i nepatřičný... ta stará máma nemusí být ještě tak mimo, aby jí nevadilo, že se před vámi podělává do kalhot.
Btw. - moje babička se starala o svého tátu až do jeho smrti. Umřel v 99 letech. Sice mi bylo sedm, když umřel, ale paměť mám dobrou. Ten poslední rok byl pro všechny sakra náročnej a jediný štěstí bylo, že pradědovi praskla nějaká cévka v mozku a už ani moc nevěděl, co se s ním vlastně děje...