Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

Ivo,

někomu přát něco takového je dost zlé, nemyslíš?

Je to zajímavé téma - rodiče a děti. Já jsem kdysi řešila problém péče o starého pána - byl to bratr mého dědečka, kterého jsem nepoznala, a v podstatě mi ho víc než nahradil. Opravdu hodně pro mě udělal. V té době, o které mluvím, mu bylo přes devadesát a byl na tom tak, že byl schopen si sám dojít na záchod, ale už ne se najíst. Mohl být doma sám tak dvě až tři hodiny. Vzala si ho k sobě jeho dcera a já se jí snažila pomáhat podle svých možností. V té době jsem měla práci do pěti, takže dvakrát týdně jsem hned po práci chodila k dědovi asi do osmi a pak domů k manželovi. Někdy taky o víkendech. Trvalo to rok, z toho část strávil děda u dcery, část po různých ústavech, kam jsem se za ním snažila chodit, co to šlo.

Proč to píšu? Protože dodneška nevím, jak by to vlastně "mělo být správně". Nikdy jsem neviděla, jak má takové starání vypadat, protože jsem vlastní prarodiče nezažila a rodiče mi umřeli dost brzy. Udělala jsem málo? dost? Dodneška nevím. Vím jen, že jsem se cítila, že je to tak akorát, co zvládnu. Dokonce by se dalo říct, že i s miminkem jsme kvůli tomu rok počkali, protože s dítětem bych si to vůbec nedovedla představit a chtěla jsem, aby děda do poslední chvíle cítil, že je s ním někdo blízký, i když jen občas. Měla jsem se vzdát práce? Je to možná hnusné, ale to bych nedokázala.

Tak a teď mě suďte.