Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

Lízo, díky,

možná je problém v tom, že opravdu nemám žádný vzor, jak by to mělo správně vypadat (a on taky asi žádný neexistuje), ale kdyby člověk něco viděl doma, tak by si řekl, že je to tak asi normální.

Já jsem si, dokud jsem to nezažila, dovedla teoreticky představit jen dva extrémy: že člověk toho blízkého buď někam odloží a zapomene na něj, nebo naopak, že se vzdá vlastního života, práce, koníčků a bude se jen starat o toho dotyčného. Asi ani jedno nebude ta pravá cesta, pokud to má být běh na dlouhou trať, tak asi není možné, aby se ten pečující takhle "vydal" protože by se tím nejspíš zničil a nikomu by nepomohl. Ale přesto jsem měla a občas ještě mívám výčitky, jestli nebylo mou "morální povinností" udělat to druhé a zda nebylo sobecké myslet i na svou práci, svého muže...