Přidat názor k článku Vysněná holčička v pětatřiceti!

no, já jsem měla pocit, že takhle můžu být něco platná, promluvit o tom, co ho trápí, přinést mu něco k jídlu... tak, aby v tom z mé strany bylo ještě trochu energie a radosti.

Kdyby to bylo o něco víc, tak by se ta energie a radost asi vytratila... já vím, co mají říkat ti, na kterých ta starost leží všechna... to na mně neležela, hlavní péči o dědu měla a rozhodovala jeho dcera.

Ovšem jak tu někdo psal, nebyly tu ideální vztahy mezi námi pečujícími. Ta dcera mi vyčetla, že bych dědovi vlastně měla být víc vděčná než ona a její synové (děda se s její matkou rozvedl, když jí bylo asi deset). Děda byl v té chvíli v druhém pokoji (mluvily jsme po telefonu) a ptal se, o čem jsme mluvily. Pochopitelně jsem mu to neřekla a on mě obvinil, že mu lžu a podvádím ho. Pak ho to chudáka mrzelo, plakal, abych mu to odpustila. No, plakali jsme pak oba.

Jeho vlastní vnukové se o něj moc nezajímali (ten jeden trochu ano, ale ten druhý vůbec) a jejich matka na to "no to víš, jsou to CHLAPI (!!!! to jako že se neumí a nemusí starat nebo co) a -to mě dorazilo, že jsou to sportovci a musí o víkendech sportovat, takže kam na ně s jakým dědou. Když jsem ale já měla jednou něco nutného, takže jsem o víkendu nemohla, tak proti mě pravděpodobně dědu navedla, že si ho k sobě nechci vzít, že už ho nemám ráda. On mi to chudák zopakoval, jako že ze svojí hlavy, ale já jsem přesvědčená, že to z jeho hlavy nebylo. To jsem se ale zasekla a řekla jsem NE, protože jsem se nechtěla dostat do pozice někoho, kdo se nechá kdykoli citově vydírat.