Přidat odpověď

Mariko, já jsem u čtení měla kolikrát fakt slzy v očích. Když jsem pak četla Davidovi úryvek o tom, jak tam popisuje pocity miminka zavřeného v samotném pokoji v postýlce... jak ta věčnost plyne a jediné co se mění je světlo mezi tyčkami, hned mě přerušil a ani nechtěl, abych mu to četla dál, protože tímhle je taky poznamenaný. Pořád si živě vybavuje, jak jako miminko ležel v postýlce, úplě sám, jen někde v dálce slyšel hluky, měl pocit, že ležení trvá celou věčnost a nikdy neskončí a jediné co vidí, jsou tyčky od postýlky a vzorek na tapetách a moc dobře ví,že může plakat jak chce a maminka stejně nepřijde...Pak si taky pamatuje, jak se bál hlubokohé kočárku, jak v něm ležel, nic neviděl a připadal si úplně sám na světě.

Hrozně mě překvapilo, když mi poprvé tyhle své úryvky z dětsví, kdy měl jen pár měsíců, vyprávěl...Netušila jsem, že si je člověk tohle schopný pamatovat, ale tchýně spoustu věcí potvrdila.

Já jsem s tímhle bojovala od Leinčina narození, pořád jsem od tchýně a někdy i mamky slyšela, jak Leu rozmazluju, že nespí ve své postýlce, že ji tam nenechám pár dní vyřvat, že by si pak zvykla, že se s ní tahám v šátku a teď v nosítku, že netrávila čas v postýlce v ložnici, ale že byla vždy ve stejné místnosti jako my a nejlépe na dece, aby viděla.vždy jsem byla ta špatná matka, ktera rozmazluje a zbytečně moc času tráví s Leinkou. Tak jsem teď moc ráda, že jsem si tuhle knížku přečetla, že mě to utvrdilo v tom, že i jiná výchova může být správná.