Přidat odpověď

Když j d e m i m i n k o k m á m ě d o m ů (ne k sobě, k ní), u m í už
v životě „docela dobře chodit". Podle p o d v ě d o m é h o plánu, j e n ž
b u d e určovat všechny j e h o b u d o u c í d o j m y a který je zároveň tě-
m i t o d o j m y určován, m i m i n k o ví, že život b u d e nevýslovně osa-
mělý, bez odezvy na signály, které vysílá, a plný bolesti.
Ale nevzdává to. J e h o životní síly se b u d o u vždy snažit o na-
stolení rovnováhy, po celý život.
D o m a to není j i n é než v porodnici, až na ty opruzeniny. M i -
m i n k o tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím
čekání na „správnost", která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na
několik m i n u t d e n n ě je j e h o toužení přerušeno a j e h o drásavá
potřeba po dotyku, chování a p o h y b u j e ukojena. J e h o matka je
j e d n o u z těch, které se po d l o u h é m rozmýšlení rozhodly povolit
m i m i n k u přístup k prsu. M i l u j e ho dosud n e p o z n a n o u láskou.
Zpočátku je pro ni těžké odložit m i m i n k o po kojení do postýlky,
protože tam tak strašně pláče. Matka je však přesvědčená, že tak
se to dělat musí, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že n e s m í
polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Tato matka
chce všechno dělat správně. Na okamžik cítí, že ten malý tvore-
ček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě.
Vzdychne a uloží m i m i n k o něžně do kolébky, která je o z d o -
bená žlutými káčátky ve stejném designu j a k o celý pokojíček.
Vyzdobit h o j í dalo spoustu práce. Z á v ě s y j s o u načechrané, ko-
bereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prá-
delník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olej íč-
ky, mýdlo, š a m p o n , kartáček na vlasy. Na zdi j s o u obrázky
zvířecích mláďat oblečených j a k o lidé. V zásuvce k o m o d y je
spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek.
Na hoře v r o h u je vlněné j e h ň á t k o a váza s květinami — které
j s o u odříznuté od svých kořenů — matka květiny taky „miluje".
N a r o v n á m i m i n k u košilku a přikryje ho prošívanou přikrýv-
kou a dekou s j e h o iniciálami. Spokojeně š i j e prohlíží. Na ni-
čem nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem
zatím n e m o h o u dovolit nábytek do celého d o m u . N a k l o n í se,
78
Koncept
kontinua
políbí m i m i n k o na sametovou tvářičku a odchází s m ě r e m ke
dveřím. Tělíčkem m i m i n k a otřese první výbuch utrpení.
Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle m u s í
zvítězit nad j e h o . Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení.
Její k o n t i n u u m to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná,
jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se
o m u č e n í nejednalo.
Matka zaváhá, její srdce to táhne k m i m i n k u . Ale m u s í o d o -
lat a j í t svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si
jistá, že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do
vyčerpání.
Když se m i m i n k o vzbudí, znovu pláče. J e h o matka nahlédne
do dveří a ujistí se, že je na svém místě. O p a t r n ě zase dveře při-
vře, tak aby v n ě m nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchy-
ně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela,
kdyby se m i m i n k u n á h o d o u „něco stalo".
Křik m i m i n k a přechází do chvějivých vzlyků. Ž á d n á reakce
se neblíží, síla, která ho poháněla dál signalizovat, se vytrácí do
zmatku pusté prázdnoty, která už před h o d n o u chvílí měla být
naplněna úlevou. M i m i n k o se n e m ů ž e otočit, j e n se rozhlíží. Za
mřížemi postýlky je zeď. Světlo je tlumené. N i c víc tu není, j e n
ty nepohyblivé tyčky a zeď. Ve vzdáleném světě j s o u slyšet bez-
významné zvuky. V j e h o blízkosti není slyšet nic. Zírá na tu zeď,
až se mu zavřou očička. Když je otevře, je tam ta samá zeď a tyč-
ky. Přesně tam, kde byly předtím, j e n světlo je ještě tlumenější.
Mezi věčností, kdy kouká na zeď a na tyčky postýlky, j s o u j i n é
věčnosti, kdy se dívá pro z m ě n u na tyčky na o b o u stranách a na
strop v dálce. Daleko na straně j s o u nějaké nepohyblivé obrysy,
které tam j s o u vždycky.
Jsou ale i situace plné pohybu, kdy mu něco zakrývá uši a tlu-