Přidat odpověď

Albar, tohle chápu. Psy jsem měla odmala, ale ve chvíli, kdy se mému tříletému dítěti, které nevšímavě šlo po chodníku, nacpal čumákem za límec na krku irskej setr větší než to dítě, viděla jsem rudě. Doprovod toho psa (protože toho puboše těžko nazvat majitelem) v tom neviděl problém, přece si chtěl jenom očuchat.

Měla jsem psa, s nímž vodítko byla zbytečnost, klidnej, naprosto vyrovnanej, výborně ovladatelnej kousek, kterej si mě hlídal, prakticky se nevzdaloval, a při sebemenším náznaku jakéhokoli problému stačilo spíš pro uklidnění okolí než z nutnosti chytit za obojek a vést u nohy (velikost psa tomu odpovídala), dokud rušivej podnět nezmizel.
A měla jsem psa neklidnýho, hypervzrušivýho, kterej při vší svý snaživosti byl jak neřízená střela nebezpečná pro okolí. Toho jsem z vodítka vypouštěla skoro jen na zahradě, nebo v situacích, kdy fakt není koho potkat - v lese v pět ráno. Protože jsem soudná - ale vídám takové psy, kteří na volno jsou a jejich majitelé asi moc soudnosti nemaj.