Přidat odpověď
Taky nejsem úplně neúzkostná, ale už to není tak strašný.
Ta panická porucha mi bránila vylézt z doupěte i na poštu nebo ven se psem, obavy o blízké byly až paranoidní, najednou jsem měla dojem, že je všechno jedno, stejně zhyneme na civilizační chorobu, hlady nebo jadernou zbraní či meteoritem.. prostě na palici..
vysvětlit jsem si to sama sobě neuměla. Dobré bylo, když jsem začala neodmítat, že se může stát leccos... a pak se s tím popasuju nějak (možná). Ale předtím to bylo, jako by mi v hlavě lítaly myšlenky - výhradně úzkostné - na přeskáčku.
No FUJ, TOHLE UŽ NE. Hodně jsem změnila životní styl a přehodnotila dost věcí.
Předchozí