Alraune,
ano, je to pravda, jak říkáš - největší vliv mají priority a styl života.
Jenomže mě třeba hrozně mrzí, že ačkoliv s mým bráchou máme tohle dost rozdílné, tak on se ani nijak nesnažil vytvořit si nějaký (třeba i špatný - to je jedno) vztah ke svému synovci (mému staršímu synovi). Prostě naprostá netečnost, nezájem....
Kdyby třeba narovinu řekl - "hele, mně ty děti prostě nic neříkají, já nevím, co bych s ním dělal, tak se nezlob, nechápu, jak ho můžeš vypiplávat a být s ním doma 3 roky na mateřské" - nebo tak něco. Ale místo toho řekl, že se "flákám 3 roky doma" a "že se furt doma piplu, když je nemocný" (když už chodil do školky a býval nemocný). To, že jeho manželka je v současné době čtvrtým rokem doma a bez možnosti vrátit se nikam do práce, je vlastně nezaměstnaná - tak to je podle něho úplně v pohodě, to už nevidí.
Teď už sám má dvě malé holky a myslím si osobně, že na hodně věcí přišel (že ono to dá taky práci, než se děti vypiplají atd.), ale samozřejmě to on už nikdy v životě nepřizná, že "jejda, kdybych se o toho sestřiného chlapce víc zajímal, to je škoda...". O vztahu k mému manželovi ani nemluvím - říkám - ani prachobyčejná SNAHA nám porozumět. Prostě jedno velké NIC /nechci být sprostá a napsat rovnou slovo jedno veliké h...o
).
Souhlasím s názorem, že tyhle vztahy pak jakoby "nahrazují" vztahy sousedské...Máme to podobně. Jenom s vlastní rodinou ty vztahy halt "nejdou".
Jo a ještě dodám - maminka byla jedináček a celý život trpěla svým jedináčkovstvím. Proto chtěla 2 děti (i když otec chtěl jenom jedno nebo mu to bylo ukradený), aby - až vyrostou - se mohli podělit o nějakou tu starost o svoje rodiče, aby na to halt nebyli sami, jak byla ona sama na svoje staré rodiče. No a jak to dopadlo - jsme sice 2, já a brácha, a ani po její smrti se naše vztahy nezlepšily.
Takže - dvě a více dětí nejsou naprosto žádnou "zárukou", že si v dospělosti pomůžou, podpoří se, budou se setkávat atd. atd.
Chápu lidi, co mají jenom jedináčky. Já osobně bych nechtěla - mám 2 kluky. Ale dovedu to pochopit.