Přidat odpověď

Čtyřikrát jsem uvěřila, že je někdo v nouzi, pomohla a vzápětí zjistila, že dotyčný mě jen zneužil. Naposledy dnes.

Poprvé: Okolo roku 2000, ulice v Praze - Holešovicích. Přijde ke mně starší paní v šátku, typ venkovské tety s kabelou, utírá si slzy a třesoucím se hlasem vypráví, že byla okradena a nemá ani na jízdenku na meziměstský autobus, aby se dostala domů. Má hlad a hledá kostel, kde mají otevřeno a kde by jí, snad, pomohli. Dávám paní peníze v řádu desetikorun, ukazuji, kde je nejbližší obchod s potravinami, a dodávám, že u sv. Antonína mají otevřeno určitě. Paní odchází a míjí onen obchod s potravinami, zato na konci ulice zastavuje dalšího kolemjdoucího, lomí rukama a vypráví...

Podruhé: Rok 2004, Praha - Újezd. Zastavuje mě muž cca pětapadesátiletý, slušně zdraví a vypráví, že ho právě pustili z výkonu trestu. Nemá peníze, zato má hlad, že by se o něj mohl opřít. Prosí o pomoc. Podám mu stravenku. Muž se rozčílí, že stravenka je mu k ničemu, nadává a odchází.

Potřetí: Tentýž rok, kolega v práci. Potřeboval půjčit peníze. Klient neproplatil fakturu, nashromáždily se platby a jemu ten měsíc nezbývalo údajně na jídlo. Brzy na to v práci skončil. I přes urgence jsem tu tisícovku už nikdy neviděla.

Počtvrté: Březen 2012, stanice metra Vysočanská. Přichází ke mně kluk, věk cca 11-12 (?) let. Prosí o dvacku nebo jestli prý můžu i víc. Máma je prý bez práce, nemůže se o ně starat, žijí u tety, která je na mateřské, a on i brácha mají často hlad. Kluk sice podvyživeně rozhodně nevypadá, ale co když... Dívám se na prosícího kluka a uvědomuju si, že jsem ho nedávno viděla v autobuse ve vedlejší čtvrti, po obličeji šmouhy od bláta, vypadal, jako by někde upadl nebo jako by s ním někdo vytřel kus trávníku. Dávám mu minci, opatrně se ptám, jestli to, že mívá hlad, někdo ví. A jestli žádali o pomoc, třeba "někde na úřadě" (v hlavě mi běží: Být to kluk, kterého bych znala a věděla, kde bydlí, mohla bych, a to ještě jen v případě skutečného podezření na týrání, dát třeba podnět na sociálku, ale takhle? Co bych správně měla udělat, jak pomoci?) A on se začíná tak divně usmívat: "Teta nevim. A děti na úřady nechodí. Už vám to jede..." Odchází a já ho vidím po pár desítkách metrů zkoušet štěstí na další kolemjdoucí. Pak se k němu připojuje ženská postava v černé kožené bundě a odcházejí spolu.

Jsem za osla, hejla, blbku, která se v záchvatu soucitu snaží pomoci někomu, kdo od začátku doufá, že ona tím troubou fakt bude. Odmítnout pomoci člověku v nouzi se mi příčí. Jenže právě s tím podvodníci počítají, že na odmítnutí prosby o peněz na jídlo nebude mít člověk žaludek.

Vyhýbám se nebo se snažím vyhýbat opilým, zfetovaným, velmi zanedbaně vyhlížejícím a podobně "podezřelým" lidem. A nechám se napálit slušně a nenápadně vyhlížejícími.
Příště, až budu oslovena s prosbou o pomoc, odkážu dotyčného na Armádu spásy. Nejde mi o těch pár desetikorun, člověk přichází v životě různými cestami o víc, ale o ten mizerný pocit, který pak mám, když se nechám napálit.
Ale už teď tuším, že mi bude stejně mizerně, ne-li hůř, když někomu pomoci odmítnu.

Kdysi jsem chtěla pracovat jako personalista. Dneska vím, že bylo dobře, že jsem to nezkusila, protože bych si se svým odhadem na lidi nevydělala ani na kůrku chleba.

Co vy, pomohli byste ve výše zmiňovaných případech, nebo ne?

Díky za každou reakci. Musím pryč, ale dočtu později.