Přidat odpověď

"Napálena" se necítím, vím, že většina historek je smyšlených. Beru to tak.

Když se rozhodnu dát, tak od okamžiku daru je mi to jedno, co se s penězi stane. Necítím se být soudcem toho, co je pro toho žebráka "správné".

Spíš dávám lidem, kteří přímo nežebrají - klasickými profi žebráky se cítím často ohrožená a spíš před nimi uteču (předloni mě jeden honil jako těhotnou vestibulem metra a vyhrožoval, že když si nekoupím od něho Nový Prostor, shodí mě pod vlak - volala jsem pak hned do NP a říkali mi, že k nim nepatří a že na něj je už 6 trestních oznámení a že s tím nemůžou nic dělat).
Lidem, kteří ke mě přistoupí neagresivně, dám skoro vždy. I když vím, že si vymýšlejí. Já se jim vlastně nedivím, žít z žebroty je na pytel a jestli si svou mizernou denní realitu takhle přikrášlí, tak jim to klidně přeju.
Vždy dávám něco lidem, kteří vybírají jídlo z popelnice - to nechci, aby kdokoli musel jíst odpadky. To jsou ti, co obvykle nežebrají a snaží se pořád ještě uživit "vlastními silami". Snažím se být opatrná, abych je neurazila, dobročinnost často bývá velice ponižující a to je asi to, čeho se tihle nežebrající bojí. Ale málokdy odmítnou, když jim nabídnu třeba domácí koláč. Nebo tak něco. S penězi v tomhle směru to moc neumím.
Zrovna minulý týden se mi stala docela legrační věc, nabídla jsem staré paní tahající rohlíky z popelnice krabici s koláčem a ona se usmívala, že je to milé, ale že to má jen pro králíky, že je jí líto, co lidi vyhoděj pečiva, a že koláče by pro králíky bylo škoda