Přidat názor k článku Neohrožený Mikeš

Neměla jsem čas číst všechny příspěvky, a tak možná někdo už podobný názor mému vyjádřil. V tomto případě mi to ale nedá, abych nenapsala krátký komentář. Také si nemyslím, že je strašení dětí něčím, čím bychom se jako rodiče měli chlubit. Prostě nemáme tu správnou trpělivost nebo neznáme všechny dostupné metody jiného typu, takže sáhneme k tomu, co na nás praktikovali naši rodiče (ať už ve větší nebo menší míře). Vzhledem k naturelu mého staršího dítěte jsem dopředu přemýšlela v každém případě použitého strašení, jak budu postupovat, pokud dojde "k nejhoršímu". A můžu jen potvrdit, že se mi tato připravenost jen vyplatila. I když nebo právě proto NIKDY "k nejhoršímu" nedošlo. Dítě možná z rodiče vycítí jistou bezradnost a tak to zkouší a zkouší. Jak ale jednou zjistí, že naše strašení jsou jen řeči, už tuhle metodu moc použít nemůžeme. A naopak. Jednou zjistí, že jenom nevyhrožujeme a pak už ani neprověřuje, zda to myslíme vážně či ne. Sama jsem byla překvapená, jak můj starší syn, u kterého musím v jisté oblasti strašení používat (a věřte, že se za to trochu stydím), reaguje na tuto "hrozbu". Není to přitom dítě, které by se dalo vystrašit vším, spíše projevuje velkou dávku statečnosti v mnoha případech. A ve svém věku už také nevěří všemu, co mu nakukáme. Takže je dobré předpokládat dopředu jistou inteligenci svých dětí a určitě mít připraven i ten nejhorší scénář. Možná že takhle nám to jako rodičům ještě pár let bude fungovat :-))).