Přidat odpověď

Tak třeba jsem přijala dítě skoro bez mozku ( i když ne hned po porodu, přiznávám se upřímně, že jsem si zahrávala i s myšlenkou dát ho do ústavu) a rozhodla jsem se,že se nebudu litovat (no, hned to nebylo...). Prakticky hned jsme s děckem cestovali, dělali vše, jako by nebyl po operacích mozku, cpali ho dopředu ve všem, i když nám někdy i doktoři říkali, počkejte, třeba se to spraví samo.....

Dodnes se se všema rvu,ale on se taky nedá.

Nebo v práci, kterou dělám mezi samejma chlapama, mi občas chodili maily, ať se vrátím k plotně, případně k háčkování a neseru se mezi chlapy. Přiznám se, že jsem přemýšlela, zda to mám zapotřebí, nejsem zas tak modrá punčocha, jak se někdy prezentuju,ale přišla jsem na to, že mě ta práce baví,tak jsem ji dělala a dodnes dělám,i když chlapi tzo v ní maj jednodušší.


Naši se v devadesátých letech rozhodli stavět dům ze dvou dělnických platů, no, byla to pěknýá blbost, rázem naše rodina klesla hodně hluboko, tak jsem při gymplu měla třeba i dvě brigády....pracuju non stop od 14ti, zvykla jsem si, že je příjemný mít prachy. Bez práce (nikoliv bez příjmu) jsem byla pokaždý jen půl roku po narození děcka....

Když vinou zaměstnavatele se stal mému otci vážněj úraz, po kterým strávil 7 měsíců v nemocnici, skřípala jsem zubama a držela hubu. Když ten samý zaměstnavatel obdržel o 2 měsíce později dotaci od Miniusterstva jako kráva za "bezpečný podnik" za rok bez prac.úrazu, tak jsem se nasrala, obeslala celé představentstvo a pomocí ČTK rozjela "kauzu"....

Atd.