Přidat odpověď

"Protože mám pořád v živé paměti, už 20 let, výstup mé spolužačky ze zdrávky s jehovistkou, která nás přepadla na tramvajové zastávce - všimla si sesterských mundůrů, které jsme si vezly na praxi - a hučela do nás odporné věci o transfúzích.
Já ji ignorovala a má výbušná kolegyně na ni ječela, jestli by nechala zdechnout vlastní dítě, na což jehovistka s ledovým klidem odvětila, že pokud Bůh uzná za vhodné si dítě povolat k sobě, transfúze mu v tom nezabrání, pokud se ho tu rozhodne ponechat, transfúze mu v tom nepomůže. Tento zážitek lze spolehlivě nazvat traumatem z dětství." ...jestli se tohle opravdu stalo o čemž nemůžu pochybovat, protože jsem sama zažila několik neodbytných a netaktních SJ (kteří ale po upozornění, že takto se nesmí křesťan chovat, se urazili a společenství SJ po nějaké době opustili) je mi to líto.

Já určitě nejsem pro transfůze krve a i kdybych jednou SJ nebyla a dostala bych se do situace, kdy by mně nebo mým blízkým chtěli transfůzi podat, velmi bych se proti tomu ohradila. Už z důvodů zdravotních rizik.

Nejsme fanatici, kteří raději zemřou nebo v klidu nechají zemřít své děti a hodně mi vadí tahle propaganda, kterou o nás někteří šíří. Právě proto, že si velmi ceníme daru života snažíme se žít tak, abychom si zdraví nepoškodili- nekouříme, alkohol je s mírou... za sebe můžu říct, že se docela věnuju zdravému stravování atd.
A i v případě, kdy je potřeba provést ať už plánovanou nebo akutní operaci se snažíme poslechnout Boží příkaz zdržovat se krve, neupadáme do nějaké letargie a nečekáme na smrt.
Můžu ti popsat situaci, kterou jsme zažili s dcerou loni na jaře. Přestože ji čekala operace, kde se běžně krev nepodává (zpevnění krčních obratlů pomocí titanových šroubů), snažili jsme se preventivně s lékaři probrat možnost, že nastane komplikace krvácení a bude potřeba krev podat. Nakonec jsme se úplně v pohodě domluvili jak s operatérem tak anesteziologem, že udělají vše co je v jejich silách, aby ji krev nedali i kdyby došlo k masivnějšímu krvácení. Existují totiž jak léčebné postupy, tak bezkrevní nahrážky, které zabírají i v případě, že se situace jeví kritická. Nakonec vše dopadlo dobře. Jistě chápeš, že to pro mě byly nejhorší tři hodiny v životě. Tehdy jsem myslela jen na to, aby přežila ( i narkoza nese svá rizika) a aby nebyla ochrnutá od krku dolů, což by znamenalo doživotní napojení na dýchací přístroje. Když lékaři zjistili kdo jsme a proč ji krev nechceme dát neměli s tím žádný problém. Pouze poukázali na část zákona, kdy v případě, že dojde k ohrožení života nebudou na naše přání brát zřetel, takže bych se mohla stavět na hlavu... nebyli ale nijak pohoršení ani se nesnažili nám naše rozhodnutí rozmluvit ani nás nestrašili. Trochu mě vyzkoušeli jaké postupy a nahrážky bych volila, ale to bylo vše. Byli jsme jim za jejich slušný a vstřícný přístup vděční.

Druhý případ se stal mému taťkovi. Ten si užil své. Prasklo mu slepé střevo. On to samozřejmě netušil. V jedné nemocnici ho chtěli operovat laparoskopicky, aby zjistili původ jeho problémů (v nemocnici bylo CT ). Otec přednesl, že v žádném případě nechce krev. Lékař jej z nemocnice vyhodil se slovy ať si jde umřít domů a nezabírá lůžko. Tatka tedy jel. Ještě ten den mu jeden SJ, který má na starosti styk SJ z nemocnicemi, kde se řeší podobné případy sehnal jinou okrajovou nemocnici. Přístup lékaře v této malé nemocnici byl úplně odlišný. Odmítl otce řezat dokud nebude mít CT a nebude vědět co se vevnitř děje. K ruce měl samozřejmě i krevní vyšetření. Takže otce čekal převoz a když se na CT zjistilo, že má prasklé střevo RZ ho vezla zpět do malé nemocnice okamžitě na sál. Lékaři respektovali otcovo přání. Jeho stav byl velmi špatný dva dny jsme nevěděli zda se z toho dostane. Suma sumárum, to že něchtěl krev ho zachránilo. Dvakrát. Poprvé, protože pokud by mu provedli laparoskopii patrně by zemřel- to jsou slova primáře, který ho operoval. A podruhé... velmi rychle se z tak těžké operace zotavil. Sám primář mi potvrdil, že to, že otec nedostal krev mu pomohlo k rychlejšímu zotavení a také u něj nedošlo k běžným pooperačním komplikacím spojeným s podáním KT. Navzdory původním prognozám nemá otec nijak poškozené ani střeva ani játru, nemusí držet žádnou speciální dietu a je při síle.
Přibližně v době, kdy byl operován můj taťka stalo se něco podobného zpěvákovi Richardu MUlerovi, on krev dostal. Dodnes má díky tomu spoustu zdrav. problémů a jeho rekonvalescence trvala dva roky.
Já díky tomu vidím, že příkaz "zdržovat se krve" je mimo jiné i pro naši ochranu.
Ale nejdůležitější pro mě je Boží hledisko, že krev je pro našeho Boha svatá, je to zdroj života a my tím dáváme najevo úctu k životu i jemu samotnému.