Přidat odpověď

mandelinko,
celkem chápu stav Tvé maminky, o kterém píšeš, mám ho taky a celkem dlouho. Dávno mi nevadí podstata smrti, protože mi dřív připadalo, že svojí smrtí odlehčím spoustu lidem a mnoho věcí vyřeším - nejednalo se o fin. problémy apod. Prostě já sama sebe celkově jako člověka nenávidím. To je strašně těžký žít, když se nemáš ráda( takhle jsem to třeba mojí mamce nikdy neřekla...náhodou by si mohla vyčítat blbou decku červenýho v těhotenství...) A máš pocit, že nic neděláš dobře apod. Je to celkem problém s tím žít, nestydím se napsat, že to u mě vyplynulo ven po hodně traumatické situaci, po měsíci šlo už jen zemřít, nebo hledat řešení. Ale nikdy nechceš nikoho kdo "ty problémy nemá" požádat o pomoc. Já jsem jela autem do práce a věděla jsem, že už nepřijedu...BYLO MI TO JEDNO...šéf zase řval, prudil, bezdůvodně a poslední, co si pamatuju, jak mi bylo skvěle a krásně...to jsem padala na zem...
Celkový kolaps organismu, ALE JÁ NEZAŽILA HEZČÍ POCIT...Orgasmus je nic...Tyhle svoje pocity se snažím řešit s psychiatrem, jakože beru, že musím vychovat dítě, ale smrt je vysvobození, ještě mi nikdo nevysvětlil, jak se mám mít ráda. A třeba vím, že můj děda by za mě dýchal a trpí tím jaká jsem... , jak sama sebe nemám ráda.
Nejsem bezdomovec, nemám dluhy, jen se nemám ráda. Ale já bych odešla umřít jako všechny kočky - v soukromí.