Přidat odpověď

Pro Katy. Nemám moc času na reakce, nahlížím jen teď před polednem a určitě večer, ale nebudu moci reagovat během dne, rozhodně ne delší reakci případně reakci, kde bych musel vyhledávat biblické verše ap.

Citatace byly zčásti z Ekumenické Bible, tam je výraz peklo používán (verze z r. 2001). Ano, i pohané znali představu pekla, např. to řecké Hádes mělo v řeckém náboženství zcela konkrétní podobu. Bible kupodivu používá stejný termín, jaký používají pohané pro místo utrpení pro smrti, místo pro svět mrtvých. Věřím, že Bibli inspiroval Duch Svatý vč. použitých výrazů. Překlady do češtiny můžou mít chyby nebo nepřesnosti, ale v řeckém originále to vylučuji.

Proč sám Ježíš tolikrát mluvil o pekle v kontextu, že před ním lidi varoval? Jen proto, že když budou hodní, tak jednou budou v Božím království kdežto jinak zemřou a nebude nic, tj. nebudou vzkříšeni? Proč tam mluvil o utrpení? I kdyby příběh o Lazarovi byl podobenstvím (a v evangeliu není jediný náznak, že by byl), tak proč sám Ježíš tu před peklem varoval? Jistě, chtěl, aby lidi dobře žili, ale copak by Ježíš používal nějakou lež, aby lidem nahnal strach a ti pak sekali dobrotu? Ne, věřím, že Ježíš říkal pravdu a říkal věci, tak jak jsou.

Stejně tak starozákonní místa (je něco podobné i u Izaiáše) mluví o pekle (šeolu) a nejde tu o obrazy. Nejde říci, pokud se mi něco nelíbí, že jde jen o obrazné vyjádření. Přitom zmínka o pekle je v české Bibli cca 70x. Pokaždé jen obraz, kterým se myslí něco jiného? Pak by mohl kdosi říci, že např. zmínky o smilstvu jsou taky jen myšleny obrazně. Že jde o to, aby člověk nepodváděl ženu, ale že nemá být sex před manželství, to nejde brát tak doslovně. Když se lidé milují, tak to přece nevadí, protože láska je nejvyšším příkazem! - Ne, Bibli je třeba brát co nejdoslovněji, jako to jde. A místa, kde jde o obraznou řeč, ta nemůžou záviset na libovůli, tj. že se někomu nehodí daná věc z Bible, tak ji popře - to je jen tak obrazně řečeno.

Obrazná řeč je např. v Písni Šalomounově. Ale ty použité obrazy, to je běžné jazykové vyjádření, které je v jazyce popsáno v rámci literární teorie. Např. Pís 1 15 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice. - Zde je použito klasického básnického vyjádření, básnické figury, která má v jazykové a literární teorii dokonce své konkrétní jméno. Ale příběh o Lazarovi, zde nečteme nic takového. A pokud jde o příběh z Iz 14 o králích v posvětí, jak spolu komunikují, tak to by pak byla leda fantastická literatura (což Bible není), ale ne přirovnání nebo básnická figura.

Ano, ruce si nesekáme, i když v historii jeden křesťanský myslitel se sám vykastroval (myslím Origenes). Člověka totiž nepokouší ruka nebo noha jako taková, to pokušení je odjinud, zlo je srdci člověka. Pro mě je rozhodující, že první církev - jak je popisovaná v NZ a ani učedníci, když Pán Ježíš s nimi chodil a vyučoval je, tak nikde se sebemrzačení neprovádělo. Teda že se tu nemyslí, že si lidi mají něco usekávat, to neplyne je svévolného výkladu, ale z kontextu, jak tento příkaz aplikovali první křesťané - dle svědectví NZ.

Kde byl Ježíš po smrti? O tom mluví apoštol Petr ve svém prvním kázání po seslání Ducha svatého. Řeč tu je o Ježíši Kristu: (kap. 2)
25 Neboť David o něm říká: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, neboť je po mé pravici, abych nezakolísal;
26 proto se mé srdce zaradovalo a můj jazyk se rozjásal, nadto i mé xtělo bude přebývat v naději,
27 neboť nezanecháš mou duši v podsvětí,t21 aniž dáš svému Svatémut22 uvidět zkázu.a t21 ř.: Hádu t22 n.: Zbožnému a Sk 13:37
Toto je dle Studijního překladu, nechal jsem i poznámku, která ukazuje, že výraz podsvětí (pozn t21) má v originále řecké Hádes.

Další text, co dělal Ježíš než byl vzkříšen, z I Petrovy 3. kapitoly. (vč. poznámek)
18 Vždyť i Kristus dal svůj život(a) jednou provždy za(b) hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás(c) přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. (a) var: trpěl (b) var: + naše (c) var: vás ([ Ř 6:10; Žd 7:27; 1K 15:3; Ef 2:18; Mt 10:28])
19 Tehdy(d) také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, (d) V něm ([ Ř 10:7; Ef 4:9; 2P 2:4])
20 kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.

Tam se říká, že Ježí vyhlásil zvěst duchům ve vězení. Co to bylo za duchy? Šlo o duchy lidí, kteří zemřeli v době potomy v Noemových dnech. Není to tak, že ti mrtví by tu už nebyli, nejsou tu jen těla těch lidí. Ale jejich duchové tu jsou - v místě označeném jako vězení. Ne vězení na tomto světě, ale vězení, kde jsou vězněni v duchovním světě ti duchové zemřelých. Ježíš jim šel něco oznámit. Proč, to Písmo neříká, ale přesto říká, že se to stalo. A zde určitě nejde o obraznou řeč. Obrazem je leda to, že duchovní místo, Hádes, je označeno jako "vězení". Nejde o vězení pro trestance na zemi, ale naprostou analogii v duchovním světě.

V apoštolském vyznání se říká: (o Ježíšovi) sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. To myslím zcela odpovídá tomuto místo Písma.

Abych dokončil odpověď na otázku, kde byl Ježíž od smrti ukřižováním do vzkříšení. v Mat 27 je okamžik smrti popsán: 50 Ale Ježíš znovu vykřikl silným hlasemt a vypustil ducha. - Tělo zemřelo a ducho opustil tělo. V Lukášovi 23. kap. to je takto: 46 A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal. - Ježíš odevzdal svého ducha do Otcových rukou. Tělo zemřelo. Jeho duše se ocitla v říši mrtvých, Hádu. Zde zvěstoval duchům těch, co zemřeli v Noemově době.

Pokud jde o výraz duše, tak má v Bibli dvojí užití. Jednak to je část člověka, vedle jeho ducha a těla. Např. Ježíšova duše byla v Hádu, kde Ježíš zvěstoval těm duchům zemřelých. Někdy se jako duše označuje celý člověk, lidi jsou označováni jako duše. To proto, že duše je tím hlavním, co člověka charakterizuje. Pokud má člověk Adamovo narození - který se stal při stvoření duší živou, když do něj Bůh vdechl svým Duchem život.

V příběhu, kdy Eliáš vzkřísil syna vdovy, u které tehdy bydlel je takto popsáno chlapcovo vzkříšení (I Král 17):
21 Potom se třikrát za sebou položil na chlapce a volal k Hospodinu: "Prosím, Hospodine, Bože můj, ať se do toho dítěte vrátí duše!"
22 A Hospodin Eliáše vyslyšel. Do chlapce se vrátila duše, a on ožil.

Podobně jsou popsány i jiné případy vzkříšení, do zemřelého se navrála jeho duše nebo duch. Nebudu už uvádět. už takhle je to hodně dlouhé a nemám déle čas.