Přidat odpověď

Jo, to chce začít dřív, než ve věku, kdy jde o práci a podnájem.
Ale ani to není lehký, jak vidim u sebe. Třeba blbá školka v přírodě a dítě tam nechce. A pak nechce na tábor. A nechce na intr.... a už se to veze.
Přiznám se, že tohle řeším nerada a to rozhodování není lehký. Třaba na tu školku v přírodě jsem dceru ve školce neposlala, ale počkala jsem, až tam bude mít i bráchu a pak oba jeli. A vrátili se nadšený. Já vim, že i tehdy by dcera byla mnohem radši, kdyby byla se mnou doma, ale právě tahle drobná nepohodlí, krátkodobá osamocení, situace, kdy není všechno tak, jak oni chtějí.... postupně "zoceluje". Já si ani nemyslím, že takové dítě musí být povahy "světáka a nebojsy". Stačí vědět, že když už sedne do busu a odjede, že to zvládne a že si to tam i užije. Jinak se to nabaluje a je čím dál víc pozdě od nich očekávat, že se někde dobře zadaptují, protože od "ještě je moc malý" přejdou do fáze "není na to zvyklej být mimo domov".
V tomhle je mladší syn víc v pohodě, než dcera. Ten sedne, kam ho posadíš.. Jede na lyže první den, druhý den se dá do fronty na vlek a on jede. Ten potřebuje jen informovat, co se bude dít a kde má stát ve frontě
Dcera smlouvá a je trochu víc úzkostná. Takže tam to řeším, vysvětluji a někdy i povolím, ale třeba s bráchou je klidnější a i se ptá, kdy pojedou zase