Přidat odpověď

Tábor každému nesedene. Ale zase posílat tam jen děti, co nemůžou dospat, aby už jely, to by se tábory mohly zrušit. Já taky nebyla extra nadšená, ale mě se doma nikdo neptal, jestli chci jet. Navíc jsem nikdy nejela s někým, koho bych v oddíle znala, poukazy byly od dědy z práce. Jezdila jsem s bráchou, který byl ale stejně v jiném oddíle, jinak jsem tam byla celkem plonková.
Ale - v životě taky neděláme jen to, co chceme a je nám příjemné. A ty obavy z neznámého jsou taky přirozený. Většina dětí ti řekne, že tam enchce(hlavně pokud nejede s bandou svých kamarádů). A je hloupost hned všechno vzdávat předem.

Já jsem ve 23 letech odjela do UK bez znalosti jazyka a to, co jsem prožívala pár dnů před odjezdem, bych nikomu nepřála. A když jsem už seděla na Florenci v busu, najednou na mě přešel klid. Už jsem tam seděla, nedalo se nic moc dělat, couvnout nešlo(zrušený podnájem, žádné peníze, vše jsem nacpala do lístku). A nakonec jsem přesvědčená o tom, že to bylo v mém životě velmi zásadní rozhodnutí, jedna z nejlepších věcí, co jsem udělala. Posunulo mě to mnohem dál, našla jsem přátele, lepší uplatnění na pracovním trhu a hlavně mi to dalo tu zkušenost, že jsem se tam zorientovala a celkem normálně tam fungovala.
Jo a taky jsem spíš introvert.

Nemusí se začínat hned táborem, ale rozhodně dítě podporovat v tom, aby sbíraly životní zkušenosti, poslat je na studijní pobyt atp.