Přidat odpověď

Arsielo - vidíš a já podlehla nátlaku okolí a šla na amniocentézu, protože mi všichni, včetně gynekologa, tvrdili, že nemám ponětí, co to je vychovávat postižené dítě. Jakoby to AMC měla nějak zajistit - že nebudu muset.
Byl to taky výsměch.
Pak ještě dva roky, než jsem si sama vydupala genetické vyšetření do nejmenších podrobností - a syndrom, který má diagnostikováno (v té době) 500 lidí na celém světě, byl objeven. Na AMC jsem tedy podruhé šla už bez pláče a keců, aby mi u holčičky tento syndrom vyloučili.
Mohlo být i hůř, jsem vděčná za to, co mám a kluka bych nedala za nic na světě, ale ta věta "Víš co to je, mít postižené dítě?!" u mě dodnes vyvolá trpký úsměv.
Až zpětně jsem si uvědomila, že jsem tehdy věděla, že bych dítě s postižení zvládla, protože bych musela, a taky jak nestoprocentní všechna vyšetření jsou, ale nechtěla jsem vypadat sobecky - že je mi jedno, co tím rozhodnutím můžu způsobit okolí.