Přidat odpověď

Teri tam bude základ ovládat sebe, no. Víš co, když to dítě vidí, že za ubližování dostane na zadek...se tak nějak zacyklí. Ptž pak není srozumitelné, proč on za plácnutí dostane za trest plácnutí (když je to přece ošklivé, že jo). Bere to jako normu - takžečlověk sice může ujet, ale...co nejmíň. Totiž to si jen ty ulevíš, ale výchovný vliv to nemá. A dítě si z toho asi moc nedělá, že... Vymysli něco, co by pocítil co mu není jedno. U nás třeba zákaz PC nebo TV... A je jedno, že se pak vztekne. Hlavně neuklidňovat, nechat, max. odvelet jít se vztekat vedle (ale ani ty se nerozčiluj, chce to naprostý klid). Oni to dlouho nevydrží. Říkala jsem "až uteče tenhle vzteklý chlapeček a vrátí se ten hodný co ho známe, dej mi vědět, ano"... Za pár minut se vracelo klidné dítě . Ale musí se naučit sebezklidnit a musí mít k tomu příležitost + vědět, že je to OK, že sice nedosáhne svého, ale nebudeme se pro to jeho rupnutí nervů nějak extrémně zlobit. S frustrací se prostě musí naučit pracovat , ale nemůžeme chtít, aby si tu frustraci v sobě dusil a ještě tvářil se jako andílek, tohle zvládá tak tak dospělý.
A hlavně bych nesrovnávala se sourozencem, u nás jsou tak strašně jiní a to co "nedal" jeden v 5 zvládal druhý ve 2, tím se totálně nejde řídit. Každé dítě je jiné, plus tady to podporuje žárlivost . Máme děti 12, 7 1/2 a dvojčata 4 1/2 a jedno dítě bylo podobné. Chce to trpělivost, vlídnost, pevné nervy a ohledně ubližování mít oči i na zádech , utěšovat se, že to přejde (a ono přejde, neboj...za rok dva).