Přidat odpověď

Sama nevím, pokud bych věděla, udělám to. Každopádně jsem si všimla, že s těmito lidmi se jedná jako s přítěží, svým způsobem to přítěž je, protože se nemůžeš o ně starat, potřebuješ peníze, práci a staří lidé v tomto stavu už nemají co nabídnout. A tak každý raději zavře oči, když vidí, jak se s těmito lidmi jedná, protože je mu jasný, že nejsou peníze a je mu jasný, že dvě ošetřovatelky na 30 takových lidí žádný zázrak neudělá a za ty peníze se tam prostě nikdo nepohrne. Tak si řekneme - no jo, co máme dělat, nic jinýho nemůžu.
A je to smutná pravda a nikdo se raději ani sám sebe nezeptá - bude se mi tohle líbit? Každý doufá, že se do toho stavu nedostane a že umře dřív, než v tomto stavu bude. A když už bude, že mu to vlastně bude jedno.