Přidat odpověď

Buchli, ty to denně nevidíš, protože nejsi rodič těch dětí. V jedenácti letech starší dcery nikdo jiný než já nebyl svědkem žádné její drzosti, mladší taky nedupe, nepráská dveřma, neodsekává před nikým jiným. Takže ve skutečnosti můžeš soudit jen podle svých vlastních - dobrá, u tvých dětí to začalo později, ale to neznamená, že je na tomhle chování v jedenácti cokoli divného.
Za dvojky nasazovat tresty, zabavovat počítač, dávat zaracha nebo co všechno se tam děje, mi přijde cesta do pekel.
A když na dítě přijde puberta, musíme se především učit zhluboka dejchat a ne to dítě lámat.
Mimochodem, nepřijde mi nevýznamné to sdělení, že syn chce na gympl (mimochodem Krevetka ani její partner s tím nesouhlasí) - může bejt ve škole otrávenej.
Přerůstání přes hlavu vypadá skutečně jinak, nejproblémovější děti taky vypadají úplně jinak a souhlasím s tím, že v tuto chvíli lkát nad tím, že mám problémové pubertální dítě je skutečně rouhání.

Já měla ten typ rodičů, kteří se mohli zbláznit z každé odchylky od jejich představ. Z dvojek, z odseknutí, z drzosti, z projevu jiného vkusu, z toho, že už nejsem jejich hodná holčička, jejich sluníčko. Jejich neschopnost vzít tohle jako normální a přirozenou vývojovou fázi je stála můj vztah k nim. Odcizení bylo absolutní. Kdybych v průběhu dospívání (třeba jako někteří mí sourozenci) začala mít opravdu nějakej větší problém, už by mi nemohli pomoct, protože na blbostech zakopali všechnu důvěru, kterou jsem v ně měla.
V pubertě mi úplně nejdůležitější přijde o vztah s dítětem nepřijít, například přehnanýma reakcema na běžný pubertální projevy, protože jak se tohle stane, už dítěti nepomůžeš. Nemůžeš.