Přidat odpověď

Já ti rozumím. Jsem od rozvodu dva roky, a cítím se zmožená a vyčerpaná. Zezačátku to bylo príma, nabrala jsem vítr do plachet, jak začnu bezva novej život, bez něho, fakt mi to dělalo radost, cítila jsem se plná energie. A pak to začlo upadat, jsem unavená, cítím křivdu, jakože "to není fér", a závidím ostatním úplně běžný starosti, závidím matkám, co se mnou řeší, co si jejich děcka s mým děckem v družině provedly, co si řekly, a kdo s kým kamarádí, závidím ostatním, že můžou řešit tříděný odpady, kam vyjedou na dovolenou a jestli kupovat rohlíky u pekaře, nebo v supermarketu. Fakt závidím úplně obyčejný věci, na který já nestačím, nemám sílu je řešit, protože akorát furt řeším, kdo pohlídá malou když je nemocná, jestli si další očr můžu dovolit, jak vyjdu další měsíc s penězma, kam ji dám o velkých prázdninách, jestli jsem zaplatila všechny složenky, jak spravím pokaženou pákovku... prostě mám dost. Cítím se na všechno sama a sto věcí umořilo vola. Tak si připadám. Jako umořený vůl.
Nemám sílu ani řešit bývalýho a jeho nový vztah, nedělá to se mnou nic.
Pořád doufám, že bude líp, ale problém nabaluje problém. Když se cítím v pohodě, tak vím, že jsem jenom v oku tornáda, že klid je zdánlivý, a za chvilku mě to zase semele
Přeju ať je brzo líp, někdy, někde, se to zlomit musí