Přidat odpověď

Jsem několik měsíců nezaměstnaná. Nemyslím si, že bych měla nějaký výrazný hendikep, kterým bych si mohla omlouvat to, že mě nikdo nechce. Mám dítě už trochu větší, pracovala jsem po rd ve 2 firmách. Snažila jsem se zvyšovat si znalosti. Myslím si, že i životopis budu mít v pořádku a asi možná působí dobře na to, že je mi teprve 28, protože na pohovory mě zvou. Řekla bych, že tak každý druhý inzerát na který zareaguju. Přesto jsem pořád bez práce. Jsem si skoro jistá, že dělám nějakou chybu při pohovoru samotném. Myslím si, že nepůsobím dobře. Ale nevím jak to odstranit. Pravda je taková, že jsem hodně uzavřený člověk a nedokážu si uvolněně povídat s člověkem, kterého znám 5 minut. Nejsem nervózní, to ne, po x pohovorech už člověk trochu otrne, ale pořád tápu v tom, co vlastně chce personalista slyšet.
Co říct na otázku, proč chcete pracovat právě u nás? Jaké máte špatné vlastnosti? Proč bychom měli zaměstnat právě Vás? A podobné otázky směřující k tomu, abych "se teda ukázala".
Pravda je asi taková:
Pracovala jsem jako účetní a práce mě bavila. Především mě uspokojoval pocit, že něco umím, že dělám něco co neumí úplně každý, nechtěla jsem být "jenom" holka pro všechno. Protože jsem to už dělala, nechtěla bych zapomenout to, co si ještě pamatuju, chtěla bych ve své práci pokračovat. Nejsem typ člověka, co považuje práci za samozřejmost, naopak je mi jasné, že jsou situace, kdy je třeba "máknout" a chápu to a akceptuji a i s tím tak nějak počítám. Vím, že nelze sedět na dvou židlích zároveň, že pokud chci dobrou a dobře placenou práci, je třeba tomu dát něco víc. Nemůžu chtít dobře placenou práci a zároveň chtít ve dvě prásknout dveřmi. A já chci dobrou práci. Domácnosti už jsem si užila dost. Nikdy jsem si nevzala očr, nikdy jsem nemarodila. Přesto musím stále vysvětlovat, že opravdu mám hlídání, že jsem opravdu ochotná pracovat přesčas a stejně na mě koukají jak zjara.
Co se týče vlastností, tak špatně snáším stres, nejsem "tahoun" za kterým by všichni šli, jsem introvert, který akceptuje postoje většiny a neprosazuje si svůj "jediný a správný názor". Na to, abych poučovala ostatní, jsem toho v životě příliš málo dokázala. Vyhovuje mi menší kolektiv, moje zkušenost je taková, že ve větším je špatná domluva, kor, když se tam sejde příliš mnoho "týmových hráčů", o které zaměstnavatelé tak moc stojí. Nikdy neodmítnu hned názor někoho jiného, snažím se dívat na věc i jeho očima, protože jak to tak bývá, pravda je stejně někde mezi. Nikdy jsem neměla s kolegy žádný problém, vždycky jsme spolu dobře vycházeli. Nikdy mi nebylo jedno, co si o mě myslí. Jak se ale mám prodat, když prostě nejsem typ, co se bije v prsa a myslí si, že si z něj všichni sednou na zadek? Copak opravdu musí být každý vůdčí typ? Jak potom mohou takoví lidé spolupracovat? Co mám odpovídat na otázky okolo mých vlastností? Je opravdu tak moc na škodu uzavřená povaha? Mám to říct na rovinu? Nebo mám raději říkat, to "co se teď nosí", abych měla větší šance?