Přidat odpověď

U mne se to v čase nemění, nicméně ani se to nedá nacpat do těch pěti okruhů, které byly vyjmenované.
Na sladké řečičky neslyším, spíš jsem na ně vyloženě alergická a veškerá "ocenění" beru jen v ironii.
Dárkama mne nikdy nikdo nezahrnoval, což je jedině dobře, protože dárky neumím přijímat.
Doteky - léta mi trvalo si zvyknout na "kontaktní" lidi, ještě před cca deseti lety jsem při představě nějakého objetí nebo otlapkávání byla spíš nešťastná než cokoli jinýho.
Službu neberu jako jazyk lásky, ale jako svojí lidskou povinnost, dá-li se to tak nazvat.
Naslouchání... nejsem typ, kterej by na tom nějak zásadně lpěl. Pokud se nemluví k věci, tak je mi vcelku jedno, kdo co plácá a jestli moje plácání někdo poslouchá nebo ne.

Pro mne je vlastně jedinej podstatnej "jazyk lásky" a to je ten, že někdo něco dobrovolně sdílí, aniž by přitom musel dělat cokoli z výše uvedenýho, aniž by se do něčeho/někoho stylizoval, něco hrál nebo předstíral.
Takže nejzásadnější jazyk lásky je pro mne být sám sebou i přede mnou.