Přidat odpověď

Čtu tu občas neuvěřitelné příběhy, co vše jsou ženy ochotny zkousnout ve vztahu, který evidentně nefunguje. Říkam si, co všechno jsme schopny omluvit, kolik dalších šancí jsme schopny dát...
Posílám příběh, který není můj, ale zasáhl mne hluboce a říkám si, kam až to může někdy zajít... Ano, je to extrém, ale ty se bohužel dějí.
Příběh je z webovek Bílého kruhu bezpečí http://www.bkb.cz/pomoc-obetem/pribehy-obeti/pribeh-domaci-nasili/ (bohužel sama jsem klientkou)

MŮJ PŘÍBĚH – RADIKÁLNÍ ŘEŠENÍ PO DESETI LETECH

Minulý měsíc uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy jsem přes víkend sbalila svůj dosavadní život do dvou kufrů a spolu se dvěma malými dětmi jsem odešla z České republiky. Za zády jsem nechala rodiče, dům, kde jsem vyrostla, práci, která mi přinášela radost a uspokojení, a přátele, kteří se mnou posledních několik let procházeli peklem. Především jsem ale za sebou zanechala mého exmanžela, otce mých dětí, který se za dobou našeho soužití proměnil v nebezpečné monstrum. Mnoho lidí si dodnes myslí, že moje řešení naší bezútěšné situace bylo přespříliš radikální. Já ne. Měla jsem za sebou téměř deset let domácího násilí všech možných podob a forem. Měla jsem za sebou dlouhou cestu od naivní osmnáctileté nevěsty k dospělé ženě a mámě, která se učí znát a respektovat sama sebe. Byla jsem vyčerpaná. Fyzicky i emocionálně, po létech kolotoče péče o domácnost a děti, kombinovaných nejdříve se studiem a pak prací. Ten kolotoč by sám o sobě nebyl tak nezvladatelný, kdyby jeho soukolí neskřípala sílící atmosférou domácího násilí.
Ale ten inteligentní a příjemný mladý muž, kterého jsem si vzala, se změnil takřka okamžitě po svatbě. Určil pravidla, rozdělil úkoly a vládl pevnou rukou despotického diktátora. Nestačila jsem se divit. Stala jsem se služkou a rohožkou a neměla jsem tušení jak a proč. Po večerech byl z našich oken slyšet jeho křik. Sousedům přes ulici bylo trapně. Já se šíleně styděla a neříkala nikomu nic. Společným znakem těchto epizod bylo, že jsem nechápala, odkud se vzaly, co bylo příčinou, co jsem udělala špatně. Měli jsme přece být šťastni. Byli jsme mladí, zdraví, měli jsme nádherné děti, práci a střechu nad hlavou.
Nebojovala jsem. Snažila jsem se být lepší, chtěla jsem vyhovět. Brala jsem na sebe vinu a při bouřích jsem seděla v koutě a čekala až se přeženou. Netušila jsem, že jen dělám místo natékajícímu egu, které posléze dorostlo takových rozměrů, že se vedle něj nedalo dýchat. Křičel čím dál tím víc. Trhal na sobě šaty. Házel s věcmi. Spílání dodával na důležitosti řeznickým nožem. Smýkal se mnou a nedovolil mi opustit místnost. Vynalézal nové a nové dimenze citového vydírání. S naším tříměsíčním synem v náručí mi oznámil, že se mu buď omluvím za utrpení, které mu působím, nebo ho hodí na zem. Mockrát chtěl jít skočit pod vlak. Bydleli jsme u nádraží a při pohledu do jeho vytřeštěných očí jsem neměla důvod nevěřit. A tak jsem ustupovala, prosila za odpuštění, žehlila co se dalo. Výsledkem byl vždy další útok, který přišel o něco rychleji než ten minulý a s o něco větší intenzitou.
A tak jsem tu káru táhla dál. Říkala jsem si, že vydržím všechno, jen aby děti měly úplnou rodinu. Rozvod mi připadal jako sprosté slovo.
A pak se mi to všechno vrátilo jako bumerang – v našich dětech. Jak dorůstaly, začalo je víc a víc ovlivňovat, co se dělo kolem nich. Jirka i Lenka byli více méně svědky všeho, co se u nás dělo. Scéna, kdy malý Jirka visel na svém otci a s pláčem křičel, ať už nechá maminku na pokoji, nebyla ničím výjimečným. Lenka se strachem zalézala do skříně. Na podzim roku 1998 jsem sebrala všechnu sílu a vyslovila ultimátum: buďto psychiatr nebo rozvod. Volba padla na psychiatra. Měla jsem radost, ale netrvalo to dlouho. Pan doktor mi pak jednoho nádherného říjnového dne obrátil svět naruby. Diagnóza mého manžela zněla: komplikovaná porucha osobnosti s dominantními narcisistickými a hysterickými rysy. Prý k tomu došlo nejspíše v jeho dětství. Sám si pomoct nemůže. Žije jako šelma. Není schopen soucitu nebo lítosti. Mezilidské vztahy eliminuje s cílem stimulovat vlastní sebevědomí. Veškerých blízkých osob bez výjimky využívá k vlastnímu emocionálnímu uspokojení.
Bude-li se chtít léčit, bude to trvat léta a prognóza je nejistá. Nebude-li se chtít léčit, musím se prý postarat o sebe a děti. Dostat je pryč. Do bezpečí a do prostředí, kde můžou vyrůstat v klidu a bez toho, aby jejich dušičky byly pokřivovány. Ten dobrý doktor mi vysvětlil koncept „šťastná matka rovná se šťastné děti“ a sdělil mi, že pokud nechávám děti v takto nezdravém prostředí, sama se na jejich zneužívání podílím. Víc jsem slyšet nepotřebovala. Stála jsem na ulici, dívala jsem se na spadané listí tančící ve větru a cítila jsem se jako ve špatném filmu. Následovala série neúspěšných pokusů o léčení. Můj muž si odmítal připustit, že je něco v nepořádku. On je zdráv, cítí se skvěle a pomoct potřebujeme my všichni okolo.
Tak tedy rozvod. Za naše manželství jsem toho zažila dost. Ale nic, vůbec nic mě nepřipravilo na to, co následovalo poté, co jsem podala žádost o rozvod. Trvalo to rok. Otec mých dětí se choval jako drogově závislý, kterému sebrali ten milovaný heroin. Pronásledoval mě všude. Domů, do práce, na ulici, na každém kroku. Po nocích vyřvával kolem našeho domu. Osciloval mezi láskou a surovou nenávistí. Páchal demonstrativní sebevraždy. Volal mi tisíckrát za den a nechával obscénní zprávy na záznamníku. Na jaře unesl našeho syna od školy přímo před mýma očima. Týden jsem nevěděla, kde je. Vyhrožoval, že nám zabije psa. Pak že podpálí dům. Skočil mi na rozjeté auto. Vloupal se do mého pracoviště i do domu. Budu-li prý trvat na rozvodu, podepíšu si tím rozsudek smrti.
Byla jsem úplně paralyzovaná. Spolu se mnou se stali terčem i všichni, kdo mě znali. Nemohla jsem se soustředit na práci, nemohla jsem se postarat ani o základní bezpečí pro svou rodinu. Poslední hřebíček do rakve našich minulých i budoucích vztahů bylo jeho prohlášení, že zabije obě děti, protože pak prý nebudu mít pro koho žít a vrátím se k němu. Myslím, že v té době jsem se cítila být tak blízko čirému zlu, jak jen lidská bytost může být. Bolest mámy, která má bytostný strach o své děti, je nepopsatelná. Policie, lékaři, i soud jen krčili rameny. Dokud prý nepoteče krev, nemohou udělat nic. Léčení je čistě dobrovolnou záležitostí.
K poslednímu rozvodovému stání jsem šla s najatou ochrankou. Obě děti byly ze školy doma, také hlídány. Byl to pátek. V úterý jsme seděli v letadle na cestě do USA. S pomocí přátel se naše rány začaly pomalu hojit. Do tří měsíců jsem měla práci, pronajatý byt a kopu existenčních starostí. Ale všechno to stálo zato. Vidět, jak jsou děti bezstarostné, jak usínají beze strachu a jak mají zase jenom dětské problémy, bylo pro mě tou největší odměnou. Uvědomila jsem si, že jsem dokázala něco, co mnoho žen přede mnou dokázat nemohlo. Dostat sebe a děti do bezpečí dřív, než bylo pozdě. On to samozřejmě nevzdal. Léčit se nikdy nezačal. Boj proti mě, osobě kdysi milované pokřivenou láskou, nyní nenáviděné s ještě větší intenzitou, se stal náplní jeho života. V České republice proti mě vede řadu soudních sporů, o děti, o majetek, dokonce i o majetek mých rodičů. Je mu potěšením, že mě nutí platit za právní zastoupení, když už nic jiného. Nezastaví se před ničím. Ve snaze přivést mě zpět v okovech, mě dokonce šel udat na BIS s tím, že jsem špiónem proti zájmům České republiky.
Před rokem změnil taktiku. Z koně, který bez rozmyslu nenávistně kope kolem sebe, se převlékl za trpícího otce, který postrádá své milované děti, o které měl předtím zájem jen jako o zbraně, jež na mě působí nejvíce. Obrátil se na celou řadu institucí a jelikož přes svou psychickou poruchu netrpí nedostatkem inteligence, dokázal být velmi přesvědčivý. A tak nás minulou zimu vyhledal. Místní soud mu povolil omezený počet návštěv pod omezeným dozorem.
Pro děti to byla bolestná zkušenost, ale když se na ní dívám ve zpětném zrcátku, myslím, že bylo dobře, že se tu objevil. Děti ho měly možnost znovu poznat po třech letech bez kontaktu a udělat si vlastní názor. Není pochyb, že odloučení jim udělalo dobře. Jsou to samostatně myslící osobnosti, které vyrůstají v láskyplném prostředí. Mají svůj názor a umí ho prezentovat. Po několika týdnech zvědavého „oťukávání“ nechtěly mít se svým biologickým otcem nic společného. Ten jim při návštěvách nepokrytě lhal, snažil se je manipulovat, snažil se stylizovat do pozice oběti, chtěl, aby jim ho bylo líto. Děti mu na to neskočily. Viděly, že neudělal nic pro to, aby se změnil či své skutky odčinil. Mají nepřeberné množství vlastních špatných vzpomínek a zabedněné popírání jejich reality nebylo tím pravým receptem pro navázání nového vztahu.
Můj ex je zpět v České republice a spřádá nové scénáře. Děti prý trpí syndromem zavrženého rodiče. Příčinou jsem já. Prý jsem ho z vlastní nenávisti natřela v dětských očích na černo. Jinak by ho přece respektovaly a milovaly, protože byl tak dobrým otcem. Dětem tedy říká, že jsou mentálně nemocné a že jim odpouští. S jejich matkou se ale vypořádá. Mezitím alarmuje další a další instituce a žádá o intervenci.
A já? Jsem máma na plný úvazek. Raduji se z každodenních střípků štěstí. Z úsměvů Jirky a Lenky. Z muže, který mě má rád takovou jaká jsem.
Psychopatovi v mém životě také vděčím za mnohé. Například za poznatek, že přece jen žijeme ve světě Dobra versus Zla. Osobně jsem byla svědkem činů satanových a nyní usiluji o přítomnost dobra ve všem, co dělám. Děkuji mu i za to, že mi svými činy stále ukazuje, že jsem silnější než on. Kdybych byla patetická a slabá, neusiloval by stále o moji porážku. Přestala jsem se rozčilovat kvůli maličkostem. Píchlá pneumatika, rozbitá pračka, chřipka, to všechno jsou věci, které jsou naprosto triviální ve srovnání s jeho světem útoků na mě. I ztráta mého zaměstnání a domova byla nevýznamná poté, co jsem prošla peklem jeho fyzického, emocionálního a slovního násilí.
Lépe také využívám svůj čas. Už ho neztrácím snahou o opravu rozbitých věcí, zvedáním střípků z věcí, které jsem nerozbila já, ani snahou o slepování toho, co už slepit nejde. Pokud se nestane zázrak, zdá se, že máme před sebou ještě léta odrážení útoků na soudním i soukromém kolbišti. Konec utrácení neuvěřitelně vysokých částek na dvou kontinentech také nevidím. Hodně času asi budu muset nadále trávit komunikací s úřady v České republice, které se ke mě vesměs chovají jako k otravnému hmyzu, protože se domáhám základních lidský práv pro své děti. Budeme se dál potýkat s vyjasňováním toho kdo může rozhodovat o čem a proč. Budeme nadále žádat o to, aby byly vyslyšeny i obě děti, kterým je nyní 14 a 11 let.
Nemůžu se však ubránit dojmu, že nejhorší máme za sebou. Žijeme v zemi, která nás dokáže chránit lépe než tomu bylo v naší vlasti. Domácí násilí je zde tvrdě postihovaným trestným činem. Za výstřelky, kterých se otec mých dětí dopouštěl v ČR, by zde byl odsouzen k několikaletému vězení. Srdcem jsem s těmi, kdo trpí, jako jsem trpěla já spolu s mými dětmi, a nemají oporu v zákonech ani zkostnatělých institucích. Pevně doufám, že tato situace se brzy změní tak, aby byly dobře chráněny hlavní oběti domácího násilí – malé děti.

- příběh byl zaslán do Bílého kruhu bezpečí ze zahraničí -