Přidat odpověď

Nečetla jsem diskusi, omlouvám se, a nebyla jsem ani týraná žena (naštěstí), ale byla jsem týrané dítě (to je těžší o to, že dítě opravdu nemá kam a jak uniknout, a též má mnohem sníženější možnost poznat, co už není "normální" a zdravé; navíc já jsem ročník 1970, těžko jsem o tom mohla s někým smysluplně hovořit a hledat někde pomoc).

Ale chci upozornit na jeden aspekt, který jsem tehdy zaznamenala u sebe (a nevylučuju, že se může projevovat i u dospělých týraných, neboť oběť - a samosebou i násilník - má v sobě něco přetrvávajícího nezralého, co mu narušuje původní pud sebezáchovy): postoj "schválně vydržím vaše týrání, abyste si UVĚDOMILI, JAK mi strašně ubližujete". No, očekávat takovou zpětnou vazbu je od násilníka samozřejmě nesmysl. Mě zachránilo až vyrůst a utéct z domova; jako dospělá žena bych se samozřejmě pokusila něco s tím udělat hned.